Vy, báječné snachy a vaše tchýně: Page 2 of 2

 

Rada třetí: ...ale stanovte své hranice   

Pokud se zde přimlouvám za trpělivost a porozumění, nechci tím ale samozřejmě říct, že se jimi máte nechat převálcovat. Stanovení hranic především uvnitř, v sobě samé, je nezbytné. Pokud vy samy budete vědět, že dál už ne, a budete si za tím vnitřně stát, budete možná pře - kvapeny, že to vaše okolí respektuje, aniž jste své zásady hlasitě vyhlašovaly. Předpokladem k tomu je, myslím, vědomí sama sebe jako dospělého, samostatného člověka, který plně přijímá zodpovědnost za svůj život, samozřejmě i za životy těch, kteří jsou na něm po určité období závislí, a za chod své rodiny.    

Jak může prospět vnitřní stanovení hranic, to ukazuje například následující situace. Znám mladé manžele, kteří si svůj společný život museli tvrdě prosadit. Matka totiž neustála osamostatnění svého syna a snachu prostě nepřijala. Nezúčastnila se svatby, nebrala synovi telefon, neprojevila zájem o narozeného vnoučka. Hlavně její snachu to velice trápilo. Špatně spala a špatně spal i jejich krásný chlapeček. Po čase se jí udělal na rukách ekzém, jaký nikdy neměla, a podobný ekzém se objevil i na ručičkách malého synka. V tu chvíli si mladá žena uvědomila, že kůže je kontaktní orgán a že její tělo už somatizuje a převádí do fyzické formy ten obrovský problém s tchyní, který ji drtí a ničí. A co víc, že to škodí jejich dítěti. Tehdy si řekla ‚dost‘. Pohovořila o tom především se švagrem, který ji stále přesvědčoval, že „kdyby se mamince omluvila, možná by vše bylo lepší“, rázně mu vysvětlila, že se nemá zač omlouvat a dělat to nebude. Že u nich má manželova maminka dveře vždycky otevřené, a bude-li chtít ‚v míru‘ přijít, rádi ji přivítají, ale že se jejím nepřijetím odmítá dále trápit, protože nic neprovedla a už nedovolí, aby to ovlivňovalo jejich život. Zřejmě své rozhodnutí myslela opravdu vážně, protože – světe, div se – po ekzému nebylo během poměrně krátké doby ani památky...    

 

Rada čtvrtá: Vysvětlujte!  

Právě proto, že v dobách minulých bylo v péči o děti hodně věcí jinak než dnes, není na škodu vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat, i když je to úmorné a někdy se zdá, že to ani nepadá na úrodnou půdu. Některé babičky si sice ‚melou svou‘ přes veškerou vaši snahu vysvětlit jim, proč kojíte dítě podle jeho potřeby, proč je nosíte v šátku, proč jídlo solíte méně, než jsou ony zvyklé, apod., ale věřím, že zrníčko poznání se jim v hlavě přece jen zachytí. Někdy neškodí nechat na stolku nenápadně pohozený časopis se slovem renomovaného odborníka – na odborníky starší osoby často hodně dají, zvláště, mají-li titul před jménem i za jménem...   

 

Rada pátá: Dopřejte nám pocit užitečnosti   

Myslím, že snaha matek a tchyní zasahovat do života mladých rodin svých dětí pramení hlavně z toho, že si svou lidskou hodnotu vybudovaly jen jako matky a odchod svých dětí z původní rodiny cítí jako velké trauma právě proto, že je děti už ‚nepotřebují‘... Zvláště většina novopečených babiček touží být užitečná. Neváhejte tedy babičku zaúkolovat, pověřit ji třeba sháněním potřeb pro očekávané miminko, nebo ji nechte, aby pro vnouče uvařila nějakou svoji specialitu. Babička, co je přiměřeně zaměstnaná (pozor, nikoli přespříliš a s očekávanou každodenní samozřejmostí), má pocit, že je dětem stále prospěšná, a nemá většinou chuť vyvolávat spory.    

 

Rada šestá: Pomozte nám najít další životní náplň  

Znovu musím zdůraznit, že ten největší problém se snachami a zeti a potažmo prostě s mladými rodinami svých dětí mají ženy, které si nevytvořily ve svém živo - tě dostatečné zázemí kamarádů, přátel, vlastních koníčků, prostě nevytvořily si svůj vlastní život, který by žily jako Milady, Heleny, Anny, Marty atd., ale žijí prostě jako Mámy.    Je samozřejmé, že v období, kdy máme malé děti, které jsou na nás zcela závislé, je naší mateřskou (rodičovskou) povinností se o ně postarat, jak nejlépe umíme a také můžeme. A stejné je to se staršími dětmi či vnoučaty v různých mimořádných situacích, na které raději nechci ani myslet...To bych ale nenazvala povinností – vždy jsem to brala a beru jako naprostou samozřejmost, o které není třeba hovořit.   

Není ale možné v péči, kterou poskytujeme malým dětem, setrvávat donekonečna. Nemůžeme své starší školáky, puberťáky a posléze dospívající a dospělé děti držet věčně v jeskyňce své péče a strachu o ně, byť by byla vystlána prachovým peřím... Jenže ženy, které mnoho let žily jenom pro své rodiny, většinou zapomněly na to, co si v mládí přály, jaké měly plány a sny. Vy, jejich děti, však máte vzácnou možnost pomoci jim, aby se rozpomněly a našly na prahu stárnutí další životní náplň. Možností je mnoho. Stačí jen citlivě komunikovat, pozorně naslouchat a brzy rozpoznáte, zda maminka v rozpuku mládí toužila cestovat, malovat, zpívat, fotografovat, zahradničit, skákat padákem nebo ještě něco dalšího. A pak už výlet, narážka, dárek může pomoci odstartovat ‚druhou kariéru‘, která vaší matce či tchyni pomůže najít uspokojení z vlastní činnosti a zároveň si ponechat i dost času na vnoučata, která často může ke svému koníčku přibrat. (Pro tchány samozřejmě platí to samé!)    

 

Rada sedmá: Uvědomte si důležitost širší rodiny  

Už od prvního roku života dítěti prospívá, když cítí, že je součástí i širší rodiny, jakéhosi klanu, že existují ‚jeho lidé‘ (jak říkával dětský psycholog prof. Zdeněk Matějček), ke kterým patří nejen máma a táta, babička a děda, ale také tety, strýcové, bratranci a sestřenice...   

Od nejútlejšího věku pak může dítě navázat silné citové vazby ke komukoliv z tohoto rodinného společenství, ale největší význam pro dítě mívají přece jenom jeho prarodiče.   

Babičky a dědové cítí, že vnouče je pokračováním jich samých a dvou rodů, ze kterých pocházejí, a vidí v něm a ve svém prarodičovství většinou naplnění a vyvrcholení svého života. Důležití jsou také jako svědkové doby, kdy rodiče byli ještě dětmi – asi všechny malé děti milují vyprávění o tom, co prováděli máma a táta, když byli malí.   

Prarodiče nejsou zodpovědní za výchovu dítěte, ta opravdu patří rodičům. Právě proto možná mívají větší pochopení pro všelijaké dětské ‚úlety‘. A dovedete si představit, že by nějaká nudlová polévka, koláče nebo marmeláda mohly chutnat lépe, než právě ty babiččiny?   

Snažte se, prosím, uvědomovat si význam prarodičů a širší rodiny vůbec i ve chvílích, kdy jste na ně – třeba právem – naštvané. A pokud je to možné, nepřipravte své děti o kontakt s lidmi, kteří je bezpochyby velmi milují...

Kategorie: