Štěpánka Steinbachová vypráví o tom, že mít třetí dítě po letech bylo to nejlepší rozhodnutí.
text: Šárka Schmidtová
Před dvaceti, třiceti lety nebylo neobvyklé, že ženy rodily kolem dvacátého roku. Nikdo se nad tím nepozastavoval. A Štěpánce dokonce nebylo ještě ani devatenáct let, když se narodil její první syn, Kamil. Jeho tatínek byl taky mladý, bylo mu dvaadvacet. „Přesně vím, kdy se to stalo – ze čtvrtého na pátého srpna – a Kamilek se narodil 6. května. Byli jsme svoji už rok, tehdy to bylo normální. Ta, která nebyla do dvaceti let vdaná, byla divná, dneska je to naopak – divná je ta, která vdaná je,“ vypráví Štěpánka a dodává: „Myslím si, že jsem to, že jsem se stala maminkou tak brzo, zvládala dobře. Hlavně jsem děti opravdu chtěla a můj muž mi byl velkou oporou i pomocníkem. A podle mě je jedno, v kolika letech se žena stane matkou. Od přírody je na to připravená a mateřství je pro ni přirozená věc, ať už jí je osmnáct nebo čtyřicet.“ Přesto přiznává, že rodiče oběma mladým lidem tak časné rodičovství vymlouvali, chtěli, aby studovali a užívali si života. Ale pak prý byli rádi a pomáhali. „Koneckonců jsme nebyli jediní, kdo se rozhodl mít rodinu, většina mých kamarádek se vdávala tak brzo jako já a s dětmi jsme na tom byly tedy velice podobně.“ Tři roky po Kamilovi přišel David a zdálo se, že dvě děti jsou tak akorát.
Co takhle holčičku?
Když bylo Štěpánce pětatřicet let, napadlo ji, že by nebylo špatné pořídit si benjamínka. „Co kdybychom měli ještě třetí dítě?“ řekla manželovi. Směje se, že se jí asi vzbouřily hormony, ale manžel byl prý stejně natěšený, určitě by ho nepřemlouvala, kdyby nechtěl. „Snažili jsme se, chvilku to trvalo, nějaký problém se taky objevil, ale nakonec máme naši nádhernou malou Anušku. Když se narodila, bylo mi čtyřicet a manželovi o tři více,“ chlubí se Štěpánka. Těhotenství proběhlo docela v klidu, jen měla Štěpánka trochu obavy, aby vše bylo tak, jak má. Skvělá gynekoložka v Litoměřicích ji ale poslala na spoustu vyšetření, do pražského Motola a pak do Ústí nad Labem – na odběr plodové vody, ultrazvuk, na srdeční ozvy, a to Štěpánce přidalo na klidu. Prošla tak s malou všemi vyšetřeními, na jaké si vzpomenete, a je za to moc vděčná. Kvůli svému věku byla celých devět měsíců na rizikovém těhotenství. Jaký byl rozdíl mezi ‚tehdy‘ a ‚dnes‘? „Kromě všelijakých vyšetření snad žádný. Lékařská věda poskočila kupředu, jako ostatně všechno za dvacet let, dnes je možné zjistit spoustu vad včas a dokonce jim i zabránit. A to je dobře,“ vykládá Štěpánka. Ovšem co nebylo kdysi a je k dispozici dnes, je internet. A tomu prý jaksepatří propadla! „Jakmile jsem si přečetla, že v tom a tom měsíci je možné mít ty a ty problémy, tak jsem je hned měla! A to vždycky! Až se tomu moje paní doktorka smála, když jsem jí při každé návštěvě líčila, co mne zase postihlo.“ Přitom těhotenské problémy jako takové neměla žádné. S trochou nadsázky říká: „Odnosila jsem zkrátka miminko stejně jako před lety. Jenom jsem byla o hodně opatrnější než tehdy, to přiznávám. Jak u kluků, tak u Anušky jsem nepřibrala ani deset kilo, takže – protože je mne kus ženské – nikdo nepoznal, že jsem těhotná. Přiznala jsem to svému okolí a příbuzným až v posledním trimestru, možná i trochu z pověrčivosti, obávala jsem se, abych to nezakřikla a aby všechno dobře dopadlo.“
Už je na světě!
„Když se malá narodila, bylo to nádherné! Můj muž si strašně moc přál holčičku, po dvou klucích, a povedlo se to! Zábavné je, že manžel Anušce od samého začátku těhotenství říkal Křemílek, a i když jsme už věděli, že to bude holka, nedal si říct a tvrdil v nadsázce, že: „V malém procentu se lékaři mýlí! A my jsme ten omyl!“
Kluci se na sestřičku moc těšili. Štěpánka se trochu bála toho obrovského věkového rozdílu, ale řádí spolu, jako by to byli vrstevníci. Mají ji moc rádi a nedají na ni dopustit. Když se narodila, tak bylo Kamilovi dvaadvacet let a Davidovi o tři méně. „Oba mi dělají jen radost. Kamil pracuje jako IT specialista v jedné soukromé firmě v Praze, má rád počítače, motorky, filmy, cestování, hudbu a nemohu zapomenout na jeho přítelkyni Gábinu, se kterou už nějaký čas žije. David studuje vysokou školu ekonomickou. I jeho baví počítače, muzika, auta, cestování a taky má nějaký čas přítelkyni Moniku. Musím sama sebe pochválit, jestli se mi něco v životě opravdu povedlo, tak to jsou mé děti. Vychovali jsme z nich slušné lidi a chlapy, na které je spolehnutí. I proto se nebojím toho, kdyby se, nedej bože, něco s námi stalo, synové jsou schopni se o sestřičku postarat.“
Mohlo by se zdát, že sourozenci s dvacetiletým věkovým rozdílem nebudou mít nic společného, ale opak je pravdou. Kluci sestřičku milují a dokážou si spolu hrát jako vrstevníci.
