Už je tomu sedm let (29. 3. 2007), co se naši kluci narodili. O 12 týdnů dříve, než se předpokládalo. Mikešek vážil 990 g a Šimonek 1240 g...
Svoje dva chlapečky jsem počala v sedmatřiceti letech, v té době bylo starším dcerám už šestnáct a devět let. Jakmile má dnes žena dvojčata, hned je ‚podezírána‘, že podstoupila umělé oplodnění. Já jsem ale otěhotněla úplně přirozeně, manžel je z dvojčat, takže to vlastně máme v rodině. Kromě toho je známo, že ve starším věku se pravděpodobnost vícečetného porodu zvyšuje. Že budou děti dvě, to bylo veliké překvapení, stejně jako samotné těhotenství, které plánované nebylo! První dva měsíce jsme ještě žili v přesvědčení, že čekáme jen jedno miminko! Když jsme se pak dozvěděli, že přírůstek do rodiny bude dvojnásobný, byla to i dvojnásobná radost. Sice nejdříve přišel trošku šok, ale potom jsme se už těšili a začali připravovat náš malý domeček na příchod dvou miminek.
Těhotenství bylo rizikové vzhledem k mému věku, byla jsem už tzv. ‚věkovka‘, podstoupila jsem dokonce amniocentézu, ačkoliv nyní nevím proč. Stejně bychom si kluky zřejmě nechali... Od pátého měsíce jsem nechala práce a zůstala doma. Dcery i manžel mi pomáhali s domácností a hlídali mne, ale já už jsem taková, že nedokážu moc odpočívat... V té době jsme začali všichni společně vybírat pro miminka jména. Vytiskli jsme si všechna dostupná a ‚povolená‘ a rozdělili si úkoly. Já jsem vybírala jedno klučičí, manžel jedno klučičí a holky každá jedno pro holku, co kdyby nááááhodou...
Devět knih
Najednou mi začalo tvrdnout břicho a tvrdlo víc a víc. Jak to tak vypadalo, nějak se tam uvnitř kluci nemohli srovnat. A tak se můj gynekolog, který byl velmi pečlivý (a já mu za to děkuji), rozhodl poslat mě do porodnice v Českých Budějovicích. „Hezky si tam lehnete a budete pod kontrolou!“ prohlásil a já jsem s ním souhlasila. I proto, že nešlo pouze o kontrakce, ale také o to, že se mi zkracoval děložní čípek. Nebýt toho, že mi chyběla rodina, jsem se cítila celkem spokojená a klidná, smířená s tím, že na ‚riziku‘ jsme já i moji nezbedové momentálně v největším bezpečí a vzorně opečováváni. Manžel mě navštěvoval, jak to šlo, občas s ním přišly i dcery, chodili za mnou i moji přátelé. Od všech to bylo moc hezké, protože museli dojíždět z Tábora do Českých Budějovic. Hromadu času jsem trávila především čtením, a když jsem si na svoje polehávání na nemocničním lůžku později vzpomněla, musela jsem se usmívat. Byla to totiž poslední doba, kdy jsem si mohla přečíst několik knížek beletrie za sebou. Dobře vím, že jich bylo devět! Taky jsem poslouchala rádio, luštila sudoku a vykládala si pasiáns. Lékaři se snažili moji dělohu zklidnit podáváním hořčíku, já se snažila být klidná a za každý další den, kdy kluci vydrželi ‚u mě‘, jsem byla vděčná. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by se mohlo něco stát, že právě já bych měla mít nějaký problém. Takhle uvažuje podle mě každá matka – nikdy ani nemyslí na to, že by mohla o děťátko přijít...
Měli zůstat u maminky v břiše ještě o tři měsíce déle. Dvojčata Mikoláš a Šimon však svůj boj vybojovala a dnes jsou stejní jako všichni ostatní sedmiletí kluci.