Manželka Jaroslava Duška je profesí rovněž herečkou, dala však přednost rodině. Dnes má dvě dospělé děti a tři vnoučata.
text: Šárka Schmidtová
Jak se cítíte jako babička?
Teď už báječně! Když jsem se stala babičkou, bylo mi teprve 43 let. Pořádně mě to překvapilo. Což o to – já na to svůj věk už skoro měla. Svoji maminku, která mě měla ve dvaceti, jsem babičkou učinila ve 44. A když jsem na toto téma rozmlouvala s jednou milou cikánkou, řekla mi: „Né, to už tak mladá babička nejsi, mně je 36 a mám vnoučata tři!“ Takže vše je relativní! Fakt ale je, že být babičkou těsně po čtyřicítce se dneska moc nenosí.
Pamatujete si, jak jste se to dozvěděla?
Přesně si pamatuji okamžik, ve kterém můj syn za mnou přišel, aby mi oznámil, že čeká dítě. Bylo mu teprve osmnáct let! Tehdy jsem učila na Vyšší odborné škole herecké a psala pro své studenty představení Vlak. Dopisovala jsem závěr a najednou syn přišel a kouká na mne: „Tak co, Marti, dobrý?“ ptám se. „Jo, jo...“ odpověděl neurčitě. „A co Julka?“ „Jo, dobrý...“ a pořád tam stál a koukal se na mne. Povídám: „Stalo se něco?“ A pak mi to blesklo hlavou: „Nebudete mít miminko?“ Bylo mu osmnáct! Je neuvěřitelné, že mě to vůbec napadlo! „Jo, asi jo...“ Julince bylo jen o rok víc.
Tak jste ani v moc velkém šoku nebyla, jak se zdá...
Ale byla. Vždyť měl teprve před maturitou! Ale řekla jsem si: „Podpořím ho, ať se miminko, narodí. A přišla Tánička. Když jsem ji držela jako dvoudenní v rukou, tak koukám, jak se tváří vážně. Vypadala důležitě jako malá paní starostová. Teď je z ní krásná princezna, ale odpovědnost a rozumnost má v sobě stále.
A pak přišla ještě další dvě vnoučátka!
Ano, Tobiáš a Violka. Zábavné je, že druhé dítě se narodilo rok a tři čtvrtě po prvním a třetí o rok a tři čtvrtě po druhém... Neuvěřitelné, že? Všechny tři jsou od syna Martina. Vzpomínám si, že ještě předtím, než mi Martin řekl, že čekají první dítě, jsem měla zvláštní sny o tom, jak nacházím opuštěné děti, hubené, zanedbané – a v těch snech jsem řešila, co jim dám k jídlu. A pak jsem si je přiložila k prsu a kojila je... Napadlo mne, jestli mi něco nenapovídá, abych měla další dítě. Bylo mi čtyřicet, tak proč ne. Ale možná to byly dušičky, které se hlásily k synovi Martinovi a zkoušely mě, jaká budu babička.
Jak moc jste pomáhala?
Pomáhala, ale nebylo to snadné. Dceři bylo teprve patnáct let, dětem jsem se opravdu věnovala, protože Jaroslav hodně pracoval, a když se začaly osamostatňovat a já se mohla vrátit k práci, začala jsem učit, psát – tak najednou tohle! Nechtěla jsem být ještě babičkou! Syn teprve maturoval, dítě se mu narodilo tři dny před maturitou! Věděla jsem, že ne - budu jen tak nějaká babička, že budu muset pomoct, postarat se, vždyť oba byli ještě mladí a chtěli studovat... Jaroslav – budoucí dědeček – prohlásil: „Budu za Martinem stát při každém jeho rozhodnutí.“ A dá se říct, že se radoval. Taky jsem se těšila, ale první moment byl šok. Vešla jsem do Martinova pokoje, kde ještě byla všelijaká letadýlka, angličáky, lego, a chodila jsem tam, brečela a říkala: „Ježíšmarjá, vždyť je ještě dítě a už má mít dítě?“ Martin se trochu bál, jestli otcovství zvládne. S Jardou si o tom hodně povídali. Ale teď musím s hrdostí říct, že je úžasný táta.
Dnes jsou vaše vnoučátka už větší, takže být s nimi znamená leccos je i naučit...
Nejsem s nimi už tak často, bydlí daleko až u polských hranic, ale snažím si je vzít na pár dnů aspoň jednou za měsíc. Právě se chystáme s jet s dětmi k moři a v srpnu jim uděláme ještě s kamarádkou na její chatě tábor. Nikdy člověk neví, jak dlouho za ním budou vnoučata chtít jezdit a trávit s babičkou čas. Přijde puberta, kamarádi a začnou mít jiné zájmy. Tak se snažím být s nimi, dokud po tom touží i ona. Myslím, že mě mají ráda a já se na ně taky vždycky moc těším.
Nevadí vám, že vám říkají: „Babičko?“
A jak by mi měli jinak říkat? Jsem babička – a ne obyčejná babička. Oni mi totiž říkají ‚babička maličká‘. Proč? Asi proto, že jsem opravdu malá. Nedávno jsem vyzvedávala Táničku ze školy a její spolužačky se mě ptaly: „Jé, vy jste ta babička maličká?“ Takže tak o mně děti mluví i mezi svými kamarády. Pro vnoučátka mám víc trpělivosti, než jsem mívala, když jsem vychovávala svoje děti. Je v tom větší klid, větší pohoda, víc si to užívám. Třeba se mnou moc ráda vaří. Mám pro všechny tři malinkaté stoličky, přesně tak vysoké, aby dosáhl každý z nich na kuchyňský pult, každý má svou zástěrku a svůj nožík, a tak tam spolu krájíme. Samozřejmě, že bystrým okem sleduji, jestli si do brambor nepřikrajují i kousky prstíků.
Roli babičky Iveta rozhodně neodbývá. Zpočátku to jinak ani nešlo – aby syn mohl studovat, pomáhala, kde bylo potřeba.
Věnovat se třem malým dětem najednou je asi náročné, ne?
Jo, je to občas pěkný mazec. Ale zase je zábavné pozorovat to jejich dohadování a boj o pozornost. Vyžaduje to velkou trpělivost a hlavně humorný nadhled. Někdy se to daří a někdy je z toho člověk trochu unavený. Výhodou babiček je, že když už nemůžou nebo nechtějí, mohou děti pěkně vrátit zase rodičům. Někdy si říkám, že by bylo prima mít je vždy na chvíli po jednom, abych se tomu jednomu mohla plně věnovat, ale co říct těm druhým, když se taky těší, že pojedou k babičce? To prostě nejde. My jsme byli vychovávaní poměrně přísně a stejně jsme vychovávali svoje děti. Někdy si říkám, že jsem ke svým dětem možná byla málo vnímavá, a teď jako babička na to jdu trochu jinak, snažím se být pozorná a brát děti jako svoje partnery. Nedávno jsem se Táničky ptala: „Jsem přísná?“ Zamyslela se a odpověděla: „Trochu...“