Andělíčku, můj strážníčku… naučila se řada z nás tuhle modlitbičku už v dětství. Tehdy nám nepřišlo zvláštní věřit na neviditelné bytosti stvořené z dobra a lásky, které nás provázejí celým životem a díky kterým nikdy nejsme sami.
Text: Laura Máchová
Jak jsme ale rostli a naše víra v nadpřirozeno, pokud nás v ní nepodporovali stejně založení rodičové, dostávala postupně nafrak. Se zjištěním, že dárky místo Ježíška nosí rodiče a že Mikuláš je jen namaskovaný soused, jsme na kouzla přestali třeba věřit úplně. Že existuje něco mezi nebem a zemí, jsme možná připustili až později, v souvislosti s duchovní literaturou, která k nám začala proudit. A tak jsme se možná zase naučili dívat jinak než jen očima a objevovat stále více větších či menších zázraků. A možná také slýchat zvláštní šumění křídel...
Andělská věda
Je pravda, že dnešní děti jsou na tom už jinak. Společnost je otevřená a už dlouho v protipólu k dlouhodobému, především materiálnímu vnímání světa má potřebu hledat něco hlubšího. A nacházet či znovunacházet. Třeba právě anděly. O ty se ale lidé zajímají už od pradávna. O okřídlených bytostech, které jsou prostředníkem mezi Bohem a člověkem, se hovoří v bájích nejstarších civilizací, už u Sumerů. Anděly znali staří židé, stejně tak jako muslimové. A středověcí křesťanští mystikové dokonce vytvořili celou speciální ‚vědu‘ o andělech – angelologii. Už v dávných křesťanských textech nazývali anděly jmény a rozdělovali je do jednotlivých andělských kůrů (obvykle devíti), podle toho, jak blízko Bohu jsou. My lidé se tak prý dostaneme do kontaktu jen s těmi dvěma kůry nejnižšími. Jsou to archandělé, tedy velké světelné bytosti zvěstující slovo boží, a pak prostě ‚jen‘ andělé, jejichž největším úkolem je právě starat se o nás, lidi. Mezi ně právě patří také andělé strážní.
Můj strážníčku
Strážného anděla by měl mít podle angelologů každý z nás. Jde s námi od narození celým naším životem, stojí při nás při našich úspěších, ale i krizích, nikdy nás neopustí, a jak už vyplývá z jeho názvu, má za úkol nás chránit. Ale je v tom pár háčků. Jednak je to ten, že přestože je náš anděl strážný stále při nás, pomoci nám může jenom tolik, kolik mu sami dovolíme. Někteří z nás jsou totiž tolik zaměstnáni vším kolem, bouří emocí, strachem, konflikty s ostatními a to jsou velké překážky k tomu, abychom k sobě svého pomocného anděla vůbec pustili. Stejně tak jako naše ego. To, co nám říká, že všechno musíme zvládnout sami, nebo také, že stejně neexistuje řešení našich potíží. To je ale velká hloupost. Tito ochranní andělé mají v sobě velkou sílu a schopnost nám pomoci, navíc starat se o nás je jejich posláním, a tak mají vždy velkou radost z každého našeho úspěchu. Andělé jsou bytosti stvořené z dobra a čisté lásky, a tak nic, co v životě učiníme, je nepřesvědčí, aby nás opustili, aby nás přestali milovat. Jejich láska je totiž bezpodmínečná... A pokud to chceme a dokážeme být otevření, můžeme dokonce pocítit jejich přítomnost. Budou ale při nás i tehdy, když v ně nevěříme či nechceme věřit. To ale musejí respektovat, protože je to naše svobodná vůle, která je podobně jako náš životní ‚úděl‘ nad všechnu andělskou lásku a touhu pomáhat. Což znamená také, že pokud odmítáme jejich pomoc, pomoci nám nemohou. O to je potřeba anděly požádat. Někdy ale i oni musí dopustit, i když neradi, aby se nám stalo nějaké neštěstí. Tedy, pokud je to třeba pro náš životní růst, pro dobro v naší budoucnosti.