Nevadí vám, že vás spousta lidí vnímá především jako seriálovou herečku, když přitom hrajete v tolika divadlech a teď také ve filmu?
Já jsem nikdy na tohle škatulkování moc nebyla a sama sebe nevidím ani jako seriálovou herečku, ani jako divadelní – a kdo ví, jestli za pár let vůbec ještě budu herečka. Tyhle věci se rychle mění a nedá se úplně naplánovat, jakou práci a příležitost vám osud přihraje do cesty.
Jakou výhodu má to, že se věnujete všem těmto formám? Dá se například v divadle využít něco, co jste se naučila při natáčení, a naopak?
Samozřejmě, každá role vás něco naučí a něčím vás obohatí, ale při natáčení seriálu se naučíte si věci strašně rychle zapamatovat, musíte tam brousit bystrost a fixování, což se může potom v divadle hodit. Když toho člověk dělá víc, stává se zručnějším, ale tak je to asi v každé profesi.
Vy sama sledujete seriály?
Televizi moc nesleduju, jen občas orientačně, z profesních důvodů. Raději si pustím film a moc ráda chodím do divadla. Teď, jak jsem těhotná, chodím často a užívám si to, protože tím, jak jsem skoro každý den hrála, už na to nebyl čas.
Dáte nám nějaký svůj tip na představení, které vás v poslední době zaujalo?
Moc se mi líbila Ptákovina v Činoherním klubu, Kunderu mám hodně ráda a myslím, že tohle zpracování se dost povedlo. Ve Švandově divadle jsem se byla podívat na Hamleta, chystám se do La Fabriky na Krále Ubu.
Co považujete za svůj životní nebo pracovní úspěch?
Mluvit o úspěších v České republice je trochu legrace, nemyslím si, že je naše společnost nebo kultura na světové úrovni. Nicméně, já jsem skromná. Beru za úspěch třeba i to, že ráno vstanu z postele. Každý člověk by se měl chválit za všechno, co zvládne. Jinak ale nepovažuju svůj život za extra úspěšný, nevidím ho tak, ale určitě se tím netrýzním.
A máte něco, co chcete udělat nebo dokázat, abyste se za úspěšnou začala považovat?
Podle mne nic nedokážete pod uměle vytvořeným tlakem. Je důležité dělat všechno poctivě a s čistým svědomím, jedině tak mi to dává smysl, a když moje práce navíc i někoho potěší, mám radost. A jinak bych si samozřejmě moc přála, aby den měl osmačtyřicet hodin a abych zvládala všechno, co od nás dnešní doba požaduje, tedy stihnout všechny povinnosti, vydělat za ten den spoustu peněz, k tomu pravidelně jíst, hodně spát, denně cvičit, hodně odpočívat, ještě si přečíst knihu, mít hodně zajímavých známých, pár přátel a ten správný handicap v golfu. Život v rovnováze, podle časopisů, ten bych si přála. (smích)
Přitom jste ještě nedávno hrála a natáčela skoro každý den, do toho máte dabing, natáčíte audioknihu. To skoro vypadá, že si toho na sebe schválně nakládáte tolik.
Určitě, jenže říká se, že herec buď běží, nebo leží. V tomhle povolání to tak skutečně je. Takže myslím, že po porodu budu sice chvíli ležet, ale o to víc pak budu běžet. Zaběhnu maraton. (směje se)
Jak ještě využíváte volný čas, který teď najednou máte?
Konečně si zkrášluji byt. I když zkrášlování je možná moc silné slovo, ve skutečnosti je to spíš dávání věcí z krabic někam jinam. Ano, přestože bydlím ve svém bytě sedmým rokem, stále ještě jsem měla knihy v krabicích. Pořád jsem to odkládala, protože samozřejmě vždycky byla nějaká zajímavější nebo důležitější činnost než tohle, ale aby si to dítě ze svých prvních let života nepamatovalo pouze krabice, tak jsem si řekla, že mu to trochu uspořádám.
Nenechali jste si říct pohlaví dítěte. Přejete si víc holku nebo kluka?
Je mi to úplně fuk – hlavně, aby dítě bylo zdravý a nějakým způsobem šťastný. I když moc nevím, co to vlastně znamená.
Kdy se vy sama cítíte být šťastná?
Když mám pocit, že život má nějaký smysl a já z něj mám radost. A to teď mám.
