Lenka Szantó
Novinářka, scenáristka, matka, žena vamp, manželka... a život prožívá celým svým bytím. Když jsem jí posílala otázky mailem do Izraele, kde se teď s celou rodinou nachází, byla jsem mírně nervózní. Naposledy jsem ji totiž viděla během pracovního oběda v jedné televizi, kde hrdě prohlásila, že odjíždí z Čech. Na otázku naší kamarádky, zda se nebojí, že tady všechno nechává, se zasmála a opravila nás, že si přeci bere všechno s sebou. Myslela tím manžela, děti a... sebe. Proto jsem pečlivě volila slova – před některými ženami se prostě ztrapnit nechcete.
Když ti tvůj manžel sdělil, že pojedete do Izraele, a to hned na několik let, co sis pomyslela? Přeci jen jsi žena v rozpuku své profesní kariéry a vlastního růstu, přesto ses rozhodla pro risk a manžela…
My spolu s Jakubem žijeme jedenáct let – takže, když se před, já nevím, asi pěti či šesti lety začalo poprvé uvažovat, že by Česká televize mohla zřídit post zpravodaje na Blízkém východě, prožívali jsme to oba. Když pak projekt konečně dostal zelenou, nebylo to žádné překvapení, už jsme to pár let měli v hlavě. Je sice pravda, že jsem ukončila svou práci scenáristky pro projekty na Nově i na ČT, ale nemusela jsem, bylo to jen na mém rozhodnutí. To je na scenáristice pěkný a ošidný zároveň – můžete být klidně na druhém konci světa a celý den nesvlíknout pyžamo, pokud máte připojení k internetu, můžete pracovat tak intenzivně, jak se vám hodí. Já přestala kvůli dětem. Nebyla jsem si jistá, jak celou tu změnu zvládnou, přeci jenom jsou ještě malinký (v době stěhování 3 a 5), všechnu kapacitu jsem chtěla věnovat jim. Teď, když vím, že jsou v pohodě, můžu se zas začít zapojovat. Ale nijak nespěchám. Cítím, že tu profesně rostu, i když zrovna nic nepíšu – vstřebávám unikátní životní zkušenosti v ne - smírně inspirující zemi, učím se hebrejsky – zatím nasávám...
Je asi těžké splnit si své vlastní sny, když není jisté, kde budeš zítra. Není to jen výsada manželek novinářů, ale všech, co jsou třeba na volné noze. Ty jsi ke všemu ještě matka dvou synů – jak tedy v životě postupuješ, abys byla spokojená?
Neřekla bych, že nějak postupuju – i když ano, možná chápu, na co se ptáš, na životní strategii. Tak tu mám. Jenom nevím, jak to říct a nepoužít klišé. Trochu blbý u člověka, který se živí psaním. Prostě – se snažím chovat tak, aby mě moje karma měla ráda. Dodržuju sliby, termíny, až na nejnutnější případy nelžu, kromě Jakubových ponožek nekradu, práci se snažím neodfláknout, o vztahy pečuju, a když se něčeho bojím, zkouším to obrátit v hec a naopak do toho jít plnou parou. Ne vždycky mi to vyjde, ale život mi většinou v dobrém oplatí i tu snahu. Takže ty věci, které mě v životě činí spokojenou, pak za mnou chodí tak nějak samy a zrovna, když je potřebuju... Mám štěstí na výjimečné lidi okolo sebe: rodinu , přátele v Čechách nebo teď nové v Izraeli, a to je hlavní, díky nim jsem šťastná. A předesílám, že to píšu v den, kdy jsem se zúčastnila dopravní nehody, zvrtla si kotník a koupila si kafe na uklidněnou v děravém kelímku.
Co tě na Izraeli baví? A na co by sis nikdy nezvykla?
Kromě mnohatisícileté historie tohohle horkého kusu země mě na Izraeli nejvíc baví Izraelci. Jsou mnohem impulsivnější než my, v průměru asi i vzdělanější (je mi to líto, ale je to tak, školství mají prostě lepší), asertivnější. Tu asertivitu asi nikdy nepřeberu úplně, ale dost se tu od nich učím. A ta impulsivnost mi vyhovuje: Štveš mě? Tak ti vynadám hned, přestože se to teď nehodí a bylo by asi taktičtější to nechat na jindy. Co na srdci, to na jazyku – a většinou bez příkras. Ze začátku se to zdá drsný, ale brzy mi došlo, že to je dar – v lidech se ta zloba nedrží, nehnije to – necítíte tady hromadnou frustraci, sotva vstoupíte na poštu nebo do banky. A že tady kontakt s byrokracií není o nic lepší než u nás – spíš naopak. Lidi jsou pak obecně víc v pohodě, zajímají se o druhé, klábosí spolu, pomůžou si. Na to se mi zvyklo snadno. Na druhou stranu, život je tu těžký, rozhodně minimálně o dost dražší než u nás, lidi se musejí sakra otáčet, aby se uživili. A teoreticky, i když tu zkušenost zatím nemám, může být i ‚zpestřený‘ nočním alarmem a útěkem do bunkru před raketami ze, v pod statě jakékoli, sousedící země.
Dalo by se říct, že tvoje manželství může být v něčem inspirací?
Myslím, že ničí manželství nemůže být inspirací pro nikoho. To, že my dva to spolu nějak máme a jsme v tom spokojení, nedává vůbec návod pro někoho jiného... Ale rozhodně nás pobyt ve Svaté zemi stmelil. Což teda tentokrát, myslím, není zásluha Izraele, ale prostě toho faktu, že jsme se dobrovolně odtrhli od kořenů a zázemí doma a přesadili se jinam. A každý den musíme naplánovat bez možnosti, že třeba babičky vypomůžou s dětma, každá akce je lehce ztížená jazykovou bariérou, prostě je to všechno o fous těžší. Což nás pak dělá odolnějšími. Děti teda především. Když si poprvé samy koupily zmrzku za šekely v angličtině, mohla jsem puknout pýchou. Blog je fajn, ale s tím nemám žádné zvláštní ambice... Umožňuje mi psát, udržovat prsty v pohybu, zaznamenat zážitky na později, zachytit okamžik. Těší mě, že to lidi čtou, to je jasný, ale kdybych to psala třeba s ambicí na knihu, musela bych to psát jinak – a to se mi nechce.
Jsi moc hezká žena, krásnonohá blondýna. Zajímalo by mě – jak se cítíš v zemi, jako je Izrael, a zda ti někdy (a kdekoliv) byla tvoje ženskost na obtíž?
Děkuju za kompliment (nohy mám křivé, ale umím to schovat). Ne, vážně, nikdy a nikde mi nebyla moje ženskost na obtíž. Pomáhá mi celý můj život a bylo by hodně hloupé říkat, že to tak není... Párkrát mě někdo obtěžoval, to ano, párkrát jsem se bála, naštěstí to vždycky dopadlo dobře. Kdysi se mi stalo v Jeruzalémě, na okraji Mea Shearim (ortodoxní čtvrti), přestože jsem byla oblečená s respektem k místním – že mnou muži v obchodě opovrhovali, ostentativně si odsedávali, chodili okolo mě s rukou před očima. Ale taky mohli plivnout nebo hodit kámen a to se nestalo. A v sekularizovaném Tel Avivu? To si vážně pluju jako na obláčku. Na křižovatkách mě řidiči pouštějí, v natřískaném baru mě obslouží jako první, nemine den, aby mě někdo neoslovil. Ono to zase není tím, že bych byla kdovíjaká modelka, už taky nejsem úplně pionýrka, mám dvě děti a málo času na péči o sebe. Ale s českou tváří a blond vlasy jsem tady prostě exotická – a fakt vám nebudu lhát – plynou z toho jenom příjemné věci.
Tvůj manžel je válečný zpravodaj, jaké jsou pro tebe okamžiky, kdy někde něco bouchne nebo začne válka a ty víš, že se za tím vším vydá? Máte nějaký systém komunikace, který vám slouží k ujištění, že je on v pořádku?
Máme to se sebou o dost lehčí tím, že já jsem před dětmi taky byla novinář. Dodnes mám na telefonu zapnuté ‚flashky‘ mnoha světových agentur a sleduju, co se děje. Takže, když se někde něco stane, cloumá mnou stejné vzrušení z toho, že teď a tam se mění historie, jako s mým mužem. Chápu, že u toho chce být a podat o tom zprávu. V tom se shodneme a já ho vždycky podpořím. Vím, že Jakub zná svůj region, tedy povětšinou Blízký východ, tak dobře jako jenom pár dalších jednotlivců v Čechách, že se v něm umí pohybovat, že není šílenec, který slyší střelbu a vyběhne se podívat co nejblíž. Je zkušený a já mu věřím, že dělá maximum, aby se on i kameraman vrátili v pořádku. Jasně, že se bojím. Během ‚Arabského jara‘ jsem se bála hodně: Libye, Egypt, Sýrie – tam to bylo a je nepřehledné, často tam bojují úplně mladí kluci, co s tou svou zbraní sotva umějí zacházet. Většinou, když odjede, pustím si na pozadí v počítači ČT 24 a sleduju ho ve vstupech, cítím se líp, když mám přehled. Večer mi zavolá po práci, to většinou už ví, co bude dělat druhý den, a já tak mám pocit, že to má pod kontrolou, a jsem klidná.
Až vaše zahraniční mise skončí a vy se vrátíte domů, co tě čeká? Máš z toho strach, nebo se těšíš, nebo všechno dohromady?
Já nevím. Jsme teprve zhruba v pětině. Mojí ambicí je tuhle zemi zažít tak intenzivně, jak to půjde, naučit se jazyk, poznat každý kout, poznat lidi, mluvit s nimi, vyslechnout je, žít s nimi. I kdybych celou tu dobu tady nedělala nic jiného, což jsem si jistá, že se nestane, a vrátila se ‚jenom‘ se svými dojmy a zážitky, zúročím to. Nebojím se toho. Trochu se bojím toho, že se mi odsud nebude chtít odjet. Ale na to je ještě brzy.
Rodina je pro tebe moc důležitá, člověk to cítí na sto honů a není to vůbec špatná energie, právě naopak. Co by sis přála, aby si tvoji synové odnesli z vaší výchovy, z cest a vůbec života?
Odvahu, víru v dobro a zlo, toleranci, schopnost milovat a vcítit se, vědomí, že svět je malý a lidé v něm jsou všude stejní. To bych si fakt přála. Ale nejsem žádná zen-buddhistka – neumím jim to cílevědomě, trpělivě předávat den co den, pěkně krůček po krůčku.
Popiš, prosím, čtenářkám nejsilnější zážitek z cest za dobrodružstvím, ať je to cokoliv!
Úpal na Sahaře, to asi nikdy nezapomenu. Trvalo tři dny, včetně jednodenní jízdy na velbloudu, než jsme se dostali do města s lékárnou a netureckým záchodem. Jakub mě celou tu dobu zachraňoval balením do mokrých šátků, sháněním dopravy, poponášením. Ale to je negativní – chtělo by to něco pozitivního, že jo: Překvapivě hodně se mnou kdysi zamávalo vidět poprvé, při západu slunce, Zeď nářků. Měla jsem pocit, že i když je vysoká, přesto je ta zeď moc malá na takové množství emocí, které k ní lidé každý den nosí – že je nedokáže pojmout, a tak z ní ty nářky, prosby, modlitby, všechny ty emoce sálají zpátky.