Veroniku Arichtevu vídáte v televizi už 17 let. Hraje od malička a vypadá to, že ještě chvíli hrát bude. Teď si ji můžete pustit třeba v seriálu První Republika.
text: Nikol Štíbrová
My dvě jsme se poprvé setkaly před kamerou, když nám bylo deset let. Já jsem například ale nikdy nechtěla být herečkou, chtěla jsem si vzít prince Williama. Jak jsi to měla ty?
Taky jsem chtěla být princezna, ale pak mi došlo, že mi to asi nevyjde, tak jsem si vzala do hlavy herectví... K němu mě přivedl táta producent, který mě bral s sebou na natáčení. Taky jsem vlastně chtěla dělat produkční, ale na ekonomickou školu by mě v životě nevzali. A konzervatoř se dá podplatit. (smích)
Chytrá holka! Tebe kdysi proslavila role v Ordinaci v růžové zahradě, pak přišlo Vyprávěj, teď Republika. Je možné v tomhle státě přestoupit ze škatulky seriálových hereček do škatulky filmových hereček?
Možné to je, ale je to těžké a musí ti někdo dát příležitost. Režisér se nesmí té škatulky bát. Samozřejmě je snazší být filmová herečka, která si sem tam zahraje v seriálu.
Takže jak se dá u nás dostat do filmu?
Kdybych to věděla, tak bych točila.
Manžel režisér, tchyně dramaturgyně, otec producent a pořád to nestačí...
Nestačí. Já jsem nikdy režisérům neposílala svůj životopis, nepřipomínala jsem se jim, i když jsem věděla, že něco točí. Nechala jsem to vždycky na agenturách. Jenže pak jsem se bavila se svým manželem (režisér Biser Arichtev – pozn. red.) a ten mi řekl, že je normální se režisérům připomínat, kontaktovat je, protože těch herců je u nás strašně moc. Netřeba se za to stydět, není možné čekat doma, až se někdo ozve.
Což jsi chvíli dělala. Jak dlouho si tenkrát byla bez práce?
Dva roky jsem nic netočila a bez divadla jsem byla rok a půl. Nebylo to vůbec jednoduché. Uvědomila jsem si, že i když je člověk pět let v jednom seriálu, neznamená to, že bude hercem do konce života. Zjistila jsem, jaké to je, nemít peníze na jídlo, naučila jsem se šetřit, vážit si peněz, a když pak přišla nějaká herecká příležitost, tak jsem ji brala zodpovědněji než předtím.
Což je super škola. Proč sis mezitím nehledala něco jiného? Já třeba píšu, jak vidíš.
Přemýšlela jsem, že půjdu dělat jinou práci. Ale jelikož nic ne - umím, tak těch nabídek nebylo mnoho. Ale potom mě naštěstí zachránila divadelní zájezdová agentura, kde mi nabídli nazkoušet čtyři hry. A pak přišlo Vyprávěj.
No jo, Vyprávěj ti změnilo život. Loni v létě sis vzala za manžela režiséra seriálu. Jiskřilo to mezi vámi už na castingu?
Já jsem na konkurzu nebyla. A pokud si dobře pamatuji, s Bisim jsi nás kdysi seznámila ty v jednom pražském baru. Když jsme se pak potkali v produkci, tak tam už padaly police.
Tak mě napadá, že se té nálepky ‚protekčního spratečka‘ jen tak nezbavíš. V dětství tě tlačil tatínek, teď manžel, který režíruje i První republiku, to je vrchol!
Pravda. Na začátku Republiky jsem řešila, co si o tom budou myslet lidi, chtěla jsem všechny přesvědčit, že to není tak, jak si myslí. Cítila jsem tlak, což mě jako herečku na place svazovalo. Byla jsem nervózní.
To chápu.
Pak jsem se nad to povznesla. Pro lidi je prostě jednodušší říct, že hraju z protekce, než proto, že jsem se na tu postavu třeba hodila.
Otázka, kterou ti určitě ještě nikdo nikdy nepoložil: Nežárlí Bisi na tvého seriálového partnera?
Ani ne. Na to, že je manžel Bulhar, tak obecně moc nežárlí. Nebo to alespoň umí dobře skrývat.
Ani během té nahé postelové scény si nezažárlil?
Samozřejmě, že mu to asi nebylo příjemné. Ale mně taky ne. Že za tím monitorem kromě čtyřiceti lidí sedí i manžel. Poprvé jsem se odhalila před kamerou, a to pořádně.
Já dobře vím, že jsi kvůli téhle scéně několik měsíců makala...
Je pravda, že jsem se pár měsíců snažila trochu hlídat. Cvičila jsem ve VacuShape na Opatově a tři dny před tím jsem nejedla věci, které mě nafukují.
