Má touha vůbec nějaké hranice? Jak dalece jsme ochotni je překročit pod záminkou vzrušujícího sexu bez hranic? Měli by být ve střehu všichni učitelští, doktorští i kněŽí – tahle generace už totiž není to, co bejvávalo.
TEXT: Květuše Divoká
Když mi bylo šestnáct, nechala jsem si sáhnout do kalhotek od bratrance. Přes koleno, samozřejmě. Když mi bylo sedmnáct, nechala jsem si tam sáhnout hlouběji, od jiného, jen z jiné větve. Byla už jsem dost stará na to, abych věděla, že se to nesmí. Jenže vždycky, když jsem prošla domem do jeho pokoje a na chodbě se pozdravila s tetou a strýcem, brnělo ve mně od pasu dolů. A nikdo nic netušil. Nikdo ani nepředpokládal, že by se něco takového mohlo stát. To je to opojné kouzlo vzrušení. (Ne, vzrušující je to, že se jmenuje jako vy, ale není to váš manžel.) Zakázané ovoce, které ale vůbec není jedovaté. Tehdy se moje hranice otevřely a já mohla do celého světa. A tak vyvstala otázka – je třeba z kruhu potenciálních sexuálních partií vyškrtávat luxusní kousky jen proto, že jsou vašimi dlouholetými kamarády, manžely známých nebo učiteli ze základky? Někdy možná budete někomu krást ze zahrádky, nejsou ale ve většině případů ona pravidla, zažité předsudky, na koho se nesahá, příliš tvrdé? Každý má jistě kolem sebe okruh těch ‚nedotknutelných‘, kdo jsou tito lidé pro vás? A teď se zamyslete znovu a odpovězte si popravdě.
P.S.: V tomto článku, a ani nikdy jindy, se nebavíme o rodině blízké a mladých pod patnáct!
PANKÁČ A KNĚZ
Randím s ním od doby, co ho znám, je to můj nejlepší nepřítel. On a jeho křivák pro mě vždycky byli tím: „Až v příštím životě, milá K.“ Přes punk někde hluboko v těle, přes můj nabroušený jazyk a mysl nápadně připomínající tu mužskou, stejně vypadám jako pipina, křehká a zranitelná, vyjevený rysy. Bylo to asi těmi rozdíly mezi námi, že jsem se tak dlouho držela zkrátka. Ale počet zničených luxusních střevíců, jež utrpěly při pokusech o přiblížení se jemu a ostnatýmu drátu halícímu soukromý pozemek, počet roztrhaných rukávů na bundách ze stírání se na chodníku před pářením, rozbitá kolena... – to všechno nasvědčovalo tomu, že můžeme dál. Že můžeme do postele. Jenže on to zrovna tam nechtěl. Píšu o tom právě proto, že nesourodost toho, co se dá horko těžko nazývati vztahem, jsem měla tendenci si obhajovat. Proč ale, když i já ze všeho nejraději souložím venku a třu si zadek o zem? Proč, když je pro mě líčení se nutným zlem, příbor přežitkem doby? Proč byste si nemohla jako čistá blondýna užívat se zašvihaným pankáčem? A užívat si něčeho úplně jinýho než s vaším vyžehleným mužem? A tak si jednou sedím s tím okovaným v kavárně, když se k nám familiárně přitočí muž v těsném svetříku. Kurvismus se pozná podle očí. Chvíli si povídají, přisedá a bez ostychu, s podivem, chválí pankáčovi jeho blondýnu. Po druhém pivu a další cigaretě se odhaluje k příslušnosti k církvi. Zjevně velmi tolerantní. Protože se před bohem musí obhájit hlavně on sám, dívá se mi čím dál hlouběji do očí a do výstřihu. Pankáč usíná ve stoje u baru, boží posel mě hladí po zadku.
Přistihuju se, jak sahám do kabelky pro vizitku, kvůli zvědavosti vyplývající z mého povolání, samozřejmě. Podívám se na něj a vím, že jediné, co mě na jeho podstatě opravdu láká, je talár a jeho pracovní špeluňka. Ještě touž noc se mi o nich zdají neslušný sny. Protože jsou vlastně hodně sprostý, nemůžu se vám svěřit, i když bych chtěla. Mám z nich hezký ráno. Když v práci otevřu e-mail, přijde mi od kněze zpráva. Je to hodně neslušný. Vlastně je to hodně sprostý, proto se vám nemůžu svěřit, i když bych opravdu chtěla.