Chci tě slyšet zadarmo
Neuběhne ani týden a Renata mi nabízí dalšího Itala. Tentokrát jde o advokáta, který navíc externě vyučuje na univerzitě v Německu. Na dvou fotkách vypadá 43letý Nikolas jako sympaťák. Pošle mi nezvykle dlouhý e-mail v precizní angličtině, kde se vyznává z toho, jak rád by konečně našel tu pravou poté, co ho ženy už tolikrát zklamaly. Na můj mail odpovídá obratem a později už si spolu píšeme přes WhatsApp – zadarmo. S advokátem, který je i plodným autorem mnoha odborných publikací, si docela rozumím. Píše mi neustále – ráno, odpoledne, večer. Brzy mi začíná vyznávat city (z toho jsem dost nesvá) a posílat celé zástupy pusinkujících smajlíků se srdíčky. Přemýšlím, jestli je to tím, že je Ital, nebo mám co dělat s infantilním čtyřicátníkem. Jako seriózní právník se tedy rozhodně nechová.
„Italové jsou prostě mnohem expresivnější a otevřenější,“ tvrdí mi kamarádka Lenka, která má za sebou několikaměsíční italskou romanci. „Ital na tebe bez problémů vybalí už po pár dnech to, co od Čecha někdy neuslyšíš ani po půl roce intenzivní známosti,“ tvrdí. „Nejsou to ale žádné plané řeči, oni to vážně myslí vážně!“ A tak si na radu Lenky užívám nekonečné komplimenty a srdíčka. Po třech dnech vyměňování vzkazů mi můj Ital píše, že by mě rád slyšel. Odepíšu mu tedy, že mi může zavolat po osmé večer. „Zavolám ti až zítra z pevné linky z kanceláře, protože z mobilu je to opravdu drahé!“ odpoví mi. Je pátek, ale Niko druhý den skutečně jede do své kanceláře jen proto, aby mi mohl volat za levnější peníz. Jak vidno, italská otevřenost se neomezuje jen na romantické výlevy. Nicméně po telefonu zní Nikolas příjemně a mám pocit, že se srdíčkovým a pusinkujícím smajlíkem nemá tento seriózní a inteligentní muž nic společného. Překvapivě jeho angličtina ‚netrpí‘ ani silným italským přízvukem. Mluví klidně a rozvážně. Za necelou čtvrt hodinu probereme všechno možné, včetně vtipkování o případu Berlusconiho, kterým zrovna žije celá Itálie. Hovor plyne dobře, dokud se nezeptám, kdy Niko plánuje výlet do Prahy. „Nechal bych to až po 15. srpnu, teď jsou letenky moc drahé,“ posteskne si a mně začíná docházet trpělivost. Začínám mít dost ctitelů, kteří škudlí, a ještě víc těch, kteří škudlí na mně! Ne, nejsem zlatokopka ani žádná marnivá ženská. Znám hodnotu peněz a šetřit umím. Nevidím ale důvod, proč bych se o tom měla bavit s někým, koho jsem ještě ani neviděla a na koho se snažím udělat dojem. A už vůbec se mi nelíbí, že bych měla být levnější alternativou finančně náročnější Italky. Když mi Nikolas posílá další pusinkující smajlíky a komplimenty, sedám k mailu a píšu mu ‚otevřený dopis‘.
Uvědomuje si vůbec, že případná známost s cizinkou, která navíc žije v hlavním městě, může znamenat na obou stranách větší finanční zátěž? A proč mi vlastně říká, že musí šetřit na tom či onom? Má snad nějaké finanční problémy? Ital se na celé odpoledne odmlčí a na mobilu se za tu dobu neobjeví ani jedno jediné srdíčko či pusinka. „Máš mail,“ dá mi vědět koncem dne. „Nejsem žádný škrt ani lakomec, jen si prostě dávám pozor na to, za co utrácím,“ píše. V půlce srpna Itálie slaví svátek Nanebevzetí Panny Marie a letiště, nádraží i silnice budou narvané lidmi, co odjíždějí na dovolenou. Tomu by se prý rád vyhnul, proto nechce letět do Prahy před tímto datem. Telefony mi ale drahý Nikolas nevysvětlil. Zato se však omluvil, jestli se mě dotknul, protože to prý vůbec neměl v úmyslu a šetřit na mě určitě nechce, naopak. Ke své partnerce umí být velmi štědrý. Zakopávám tedy válečnou sekeru a odpovídám smířlivě. Na dobrou noc už mi v mobilu přistane zase celý zástup pusinkujících smajlíků a přání sladkých snů. Uvidíme. Snad to při osobním setkání nebude noční můra...