Byl horší začátek, průběh nebo čekání na konec?
Nevím, tam se totiž dostanete do takového zvláštního bezčasí. Jedna z prvních věcí, které začnou fungovat mimo vás, je podvědomí a biorytmus. Já jsem se snažila vypnout mozek a v tom je ta tma velmi nápomocná, to prostě v normálním režimu nedáte. A abyste se dostala k sobě, tak mozek vypnout musíte. Tělo si začalo fungovat, jak potřebovalo. Nemůžu to nijak ověřit, ale myslím, že jsem usínala po západu slunce a budila se s východem.
Když je člověk někde týden sám, tak si třeba může číst a tak. Pořád si ale nedokážu představit, co se dá dělat celý týden potmě…
Já se tam snažila držet si nějaký pevný režim. Myslela jsem přitom na lidi, kteří byli nedobrovolně zavření v nějakých táborech, kobkách a kterým právě tohle pomáhalo udržet se psychicky pohromadě. Po probuzení jsem vždycky cvičila Pět Tibeťanů, na což jsem už zvyklá několik let, pak tam byl také nějaký orbitrek, na kterém jsem trávila 2x denně odhadem tak 40 minut, přezpívala jsem si vždycky nějaké cédéčko zpaměti. Nohavicu, Čechomor, Mňágu, to byla taková moje časová jednotka, podle které jsem poznala, že jsem cvičila přibližně třičtvrtě hodiny. Úplně jiný čas, než je běžné, jsem věnovala svému tělu. Uvědomíte si tam, jak za normálních okolností kašlete na svoje nohy, chodidla, ruce, takže jsem dělala i cvičení Tao Jin, které je zaměřené na akupresurní body, a vymyslela jsem si taky vlastní metodu mentálního liftingu. To prostě masírujete, proplachujete a čistíte všechny ty kruhy pod očima a podobné ‚nerovnosti‘ jenom vůlí, zevnitř těla. A pak jsem taky hodně psala.
Psala?
Mám ze tmy asi 160 stran textu a několik dopisů. Je tam taková šablona s volnými řádky, pod kterou si položíte papír. Jenže, i tak je to docela náročné. Stačí totiž půl vteřiny, kdy vám ujede koncentrace, a hned nevíte, které slovo či písmeno jste psala, ztratíte se v tom, co už jste napsala a co zůstalo zatím jen v hlavě. A to je přesně to, co mě tak dlouho dráždí, ta schopnost, nebo spíš naše obecně velká neschopnost se soustředit na přítomný okamžik. Že často žijeme jen myšlenkami na to, co se stalo, nebo přemýšlením, co bude, a neužíváme si, tedy lépe řečeno, neprožíváme přítomnost. Ve chvíli, kdy poslepu píšete, prostě musíte být zcela přítomna – teď a tady.
A o čem jste si psala?
O tom se těžko mluví. Představte si, že pustíte ze řetězu podvědomí, do kterého vám chvilkama probleskuje i nevědomí. Většina toho není zcela publikovatelná mimo odbornou literaturu. :-) Zapisovala jsem si sny a vize, které přicházely, byl to vlastně takový deník. Hodně času jsem pak taky trávila v takovém příjemném polohovacím meditačním křesle, které tam mají. A tam se mi před očima odehrávala neuvěřitelná světelná hitparáda. Měla jsem kliku, Andy mi pak řekl, že jsem se za tři dny dostala zhruba tam, kde bývá většina lidí až po týdnu.
Světelná? V úplné tmě?
Přesně tak, to mě fascinovalo nejvíc. Nikdo to není schopen ničím vysvětlit, tedy odkud se to světlo v té absolutní tmě bere, ale prostě tam opravdu je! A je to spousta světla. Nevím, zda to jsou nějaké energie, Andělé... Ale z něčeho to světlo vyzařuje a dokonce i v různých barvách: bílé, červené, mléčné – to bylo nejčastější. Opravdu nevím, jestli je to Bůh, nebo světlo, které vychází z vás, nebo kombinace obého – a tu odpověď jsem tam ani nedostala, ale každopádně je to krása!
Je zajímavé, že se pak lidé tmy tolik bojí…
Podle mě to souvisí hlavně s pojetím tmy jako ‚temnoty‘, čili něčeho, co pochází od ďábla z pohledu křesťanství, které je u nás tak zakořeněno. Děti se u nás odmalinka tmou straší, je logické, že z ní pak máme i v dospělosti takovou hrůzu. Já Ráchelku učím, že tma je ‚kámoš‘, že když se v ní umíme pohybovat, zabalí nás a ochrání. Ale všimněte si, jak to bylo daleko před křesťanstvím, což by zvláště nás ženy mohlo zajímat. Většina bohyní byly bohyněmi temnoty, nebo byla tma součástí jedné z jejich tří podob: Hekatè, Kálí... A také přece ženský princip – Jin je temný, souvisí s tmou. Podle mě ženy také snášejí tmu lépe než muži, což mi Andy potvrdil. Prý tam u něho ještě nebyla žena, která by pobyt ve tmě nevydržela, vzdali to zatím jen muži.
A kdo si vlastně terapii tmou vybírá? Já měla za to, že převážně duchovně založení lidé.
To rozhodně ne, chodí tam třeba i podnikatelé, politici, lidé závislí, alkoholici, lidé nemocní nevyléčitelnými chorobami, kterým už moc možností nezbývá... Těsně přede mnou tam byl pán, který to asi po třech dnech vzdal. Měl dost pochmurné povolání, ale to ho ze tmy nevyhnalo, nezvládl jen čistě fyzicky abstinovat, protože ho jeho práce dovedla na lahev vodky denně. Naše práce nás mimochodem zabíjí dost často.
Co vám tedy terapie tmou dala?
Je toho opravdu hodně, protože mi uzavřela jedno takové období života, kdy jsem za sebou zcela nechala bývalý vztah, ze kterého máme Ráchelku, smrt mámy, moje urputné pídění se po rodině... Líp se mi daří nenásilně směřovat, používat intuici jako přirozenou součást svého života, brát věci, které přicházejí, jako zprávy o správnosti nebo nesprávnosti mojí volby.
Poznali na vás změnu také druzí? A co vaše herectví, změnilo se?
Já to nemohu posoudit, ale kolegové tvrdí, že ano. Když se podíváte do sebe, jste pak schopna se lépe koncentrovat. Je to nesrovnatelné s tím, co bylo dřív. Ty každodenní stresové situace, které mi momentálně vyplývají především z přemíry práce a potřeby trávit co nejvíce času s dcerkou, což je v přímém rozporu, tak při nich mi dřív snadno vytekly nervy, kdežto dneska to vše beru s daleko větší lehkostí. Mám jiná měřítka pro to, co je a není důležité. Veškeré konflikty ventiluju okamžitě, problémy se snažím řešit dřív, než nastanou, a jakoukoli lež považuju za naprosto vyčerpávající pokus o kontraproduktivní řešení. Odkapalo tam ze mě 10 kilo bahna, které teď nemusím denně vláčet s sebou, a to je nejvíc.