Možná někdy přemýšlíte o tom, co se stane, až člověk zemře a opustí tento svět. Co se po smrti děje s naší duší? Kam se podějí naše myšlenky, emoce a vzpomínky?
Text: Karolína Lásková
Lidé se tomu snaží přijít na kloub už po tisíciletí. Protože věřili, že smrtí život nekončí, stavěli honosné hrobky a pyramidy, kde měl panovník vše potřebné pro život na druhé straně břehu. Existuje tedy po smrti nějaký jiný svět? Nebe a peklo? Anebo to jsou jen povídačky?
Kóma jako předbrána
Velmi zajímavé je svědectví jednoho z amerických neurochirurgů Ebena Alexandra. Ten ve své knížce s titulem ‚Důkaz nebe: Cesta jednoho neurochirurga do posmrtného života‘, která vyšla v loňském roce, popisuje svůj fantastický zážitek z vlastního kómatu. Do něj upadl při těžkém zánětu mozkových blan. „Jako neurochirurg jsem nevěřil na fenomén předsmrtných a posmrtných zážitků. Vyrůstal jsem ve světě vědy jako syn neurochirurga. Následoval jsem otce a stal se také lékařem – neurochirurgem. Učil jsem na Harvardu a dalších univerzitách. Rozumím tedy tomu, co se děje v mozku u lidí, kteří jsou blízko smrti, a vždycky jsem byl přesvědčen o tom, že existuje dobré vědecké vysvětlení pro nadpřirozené cesty na nebesa, jež zažívají lidé, kteří unikli smrti jen těsně,“ píše doktor Alexander ve své knize o cestě za hranice lidského chápání. Mechanismus mozku je podle jeho dosavadní vědecké praxe velice sofistikovaný, ale extrémně jemný mechanismus, jehož reakce na snížený přísun kyslíku je nevyzpytatelná. Zážitky jeho pacientů, kteří se ocitli tváří v tvář smrti, ho tedy nikdy nijak nepřekvapovaly.
Kdo nezažil, neuvěří
Poté se však stalo to, že se doktor Alexander sám ocitl na pokraji smrti. Upadl do sedmidenního kómatu. Stalo se tak na podzim roku 2008. „Nedokážu nijak vysvětlit, jak je možné, že zatímco mé tělo leželo v kómatu, moje vnitřní já bylo naprosto při životě. Moje vědomí, osvobozené od mozku, se vydalo na cestu do nové, širší dimenze vesmíru. Do dimenze, o níž jsem nikdy nevěřil, že existuje, a před tímto svým vlastním zážitkem bych ji odmítl jako nereálnou. Avšak ta dimenze, kterou popsali svědkové, kteří se dostali na pokraj smrti, skutečně existuje,“ říká doktor Alexander. Svůj zážitek v knize popisuje jako vznášení se vysoko nad mraky, kolem něj létala hejna průhledných a světélkujících bytostí. „Byli to ptáci? Andělé? Ta slova se prostě na ty bytosti nehodí. Byly to bytosti vyšších forem,“ popisuje nevšední zážitek doktor Alexander. Po celou cestu jej doprovázela jakási neznámá žena. „Byla mladá a pamatuju se, jak vypadala, naprosto podrobně. Měla vysoké lícní kosti a hluboké modré oči. Zlatohnědé kadeře rámovaly její krásnou tvář. Když jsem ji poprvé uviděl, letěli jsme nad nesmírně složitým povrchem. Později jsem v něm rozpoznal motýlí křídlo. Když jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že kolem nás poletují miliony motýlů. Ta žena se na mě dívala pohledem, za který byste se vzdali celého svého dosavadního života. Nebyl to romantický pohled ani pohled přátelství. Bylo to něco vyššího,“ vzpomíná na své zážitky neurochirurg.
Vědecké vysvětlení neexistuje
Všechny hlavní argumenty proti zážitkům těsně před smrtí uvádějí, že vznikají jako důsledek minimálního, dočasného či částečného špatného fungování kortexu (část mozkové kůry). „K mé předsmrtné zkušenosti došlo v situaci, kdy tomu nebylo tak, že by můj kortex špatně fungoval, tato část mozku byla prostě stoprocentně vypnutá. Což bylo zdokumentováno také CT skeny mého mozku a neurologickými vyšetřeními. Na základě dnešního lékařského porozumění mozku je absolutně nemožné, abych během svého kómatu zažil jakékoliv, třeba jen omezené vědomí,“ vysvětluje doktor Alexander.
Vesmír definován láskou
„Po zbytek života budu zkoumat pravou podstatu vědomí a budu se snažit dokázat, že jsme něčím daleko víc než fyzickým mozkem. Moderní fyzika říká, že vesmír je nedělitelnou jednotou. Před mým předsmrtným zážitkem byly takové pojmy jen abstrakcemi. Dnes jsou pro mě realitou. Nejenže je vesmír definován jednotou, je také – teď to vím – definován láskou,“ říká Eben Alexander. Zpověď neurochirurga, který si na vlastní kůži prožil to, k čemu byl po celou dobu své praxe spíše skeptický, je velmi zajímavá a dává naději všem lidem, jejichž blízcí upadli do kómatu. A je zároveň velmi přínosná z hlediska pohledu na euthanasii. A také dokazuje, že láska je něco víc než jen emoce...