Vztahy jsou samy o sobě velmi náročnou životní disciplínou, a zakomponujete-li do nich i svou a partnerovu matku (k dobru přidáváme i tatínky), usedáte do kolotoče, který se točí někdy rychle, jindy pomalu, ale stále se točí. O vztazích mezi ‚mladými‘ a rodiči, mezi snachami a tchyněmi, vypráví PhDr. Helena Chvátalová – novinářka, spisovatelka, maminka, babička a také tchyně. Jejích sedmero rad, jak být skvělými snachami, si vytrhněte a uschovejte.
TEXT: Helena Chvátalová, Adéla Hálková
Jestli jsem na něco ve svém už tak šťastném životě měla opravdu kliku, jsou to ‚tchyně‘. Do uvozovek je dávám jen proto, že jsem jejich, a byly celkem tři, status nikdy nezpečetila právoplatným manželstvím s jejich syny. Po jejich synech a dlouholetých vztazích s nimi mi kromě vzpomínek zbyly také ony – tchyně, o generaci starší kamarádky. Nikdy mě nepoučovaly, ba právě naopak – spíše se jaly kárání vlastního dítěte, aby udržely hezký vztah mezi námi. V každé domácnosti to ovšem tak růžové není a skvělá tchyně je něco stejně snového jako skvělý muž. Své o této problematice ví také Helena Chvátalová, bývalá šéfredaktorka magazínu o rodičích a dětech, autorka kuchařských knih, které obsahují naučné pasáže o tom, jak být dobrými snachami i tchyněmi:
„Když se mé dvě dcery před několika lety vdaly, stala jsem se tchyní. Musím říct, že se mi tahle životní role líbí. Partneři, které si dcery přivedly, jsou totiž skvělí kluci a zapadli do naší rodiny, jako by nás znali odjakživa. Velice si toho vážím a je mi líto matek, které si partnerství svých dětí neužívají s radostí a láskou. Protože teď už vím, o co všechno bych byla v takovém případě ochuzena. Musím přiznat, že o vztazích tchyní a snach, jež bývají nejčastěji zdrojem rodinných problémů, hodně přemýšlím (jsem také autorkou Kuchařky pro báječné tchyně, kterou v roce 2011 vydalo nakladatelství Smart Press a v níž zdaleka ne najdete jenom kuchařské recepty).
A přistihuji se, že i když patřím k té starší generaci, mám tendenci fandit spíše generaci svých dcer. Mezi svými vrstevnicemi totiž často cítím ve vztahu k jejich snachám a zeťům hodně negativních pocitů a kritiky. A tak jsem na základě svých zkušeností nakonec zformulovala rady nikoli pro báječné tchyně, jak by se ode mě ‚v mém věku‘ možná čekalo, ale pro báječné snachy.
Věřte, milé dcery a milé snachy, že mi velmi záleží na tom, aby vztahy mezi vámi, ‚mladými‘, a námi, vašimi matkami a tchyněmi, byly v rámci možností co nejharmoničtější. Neberte tedy, prosím, následující řádky jako mentorování a přečtěte si je s klidnou myslí a otevřeným srdcem...“
Rada (prosba...) první: Mějte s námi, staršími, Trpělivost
Spory mezi maminkami malých dětí a jejich matkami a tchyněmi, tedy novopečenými babičkami, jsou v některých rodinách na denním pořádku – tím spíš, že dnešní doba nabízí maminkám tolik věcí, o kterých se babičkám ani nesnilo. Ony přece kdysi denně praly a žehlily plenky a dcera používá jednorázovky, dítě koupaly ve vaničce, a to denně, kdežto snacha to nebožátko strká do kyblíku a koupe jen obden nebo ještě méně, ony kojily přesně po třech hodinách a dnešní mladé maminky dítěti dají napít, kdy chce... Pro babičky je to nejen kapku nepochopitelné, ale mají zřejmě často pocit, že když to mladé mámy dělají o tolik jinak než kdysi ony, dávají jim tím jaksi najevo, že to dříve bylo ‚špatně‘. Bohužel těžko pobírají, že jinak ještě neznamená špatně. Velmi se v tomto přimlouvám za vaši trpělivost a za občasné přimhouření oka. Vždyť rozhodující v péči o dítě jsou rodiče, prarodiče je mají jen občas, takže dítě tu čepičku navíc, kterou mu babička ‚pro jistotu‘ nasadila, určitě přežije ve zdraví. A když je to jen občas, tak ho to ani nezchoulostiví, nehledě na to, že si velmi brzy samo řekne, co ano a co ne, a s babičkou se domluví.
Rada druhá: Pokuste se porozumět...
Porozumět nám, starším, souvisí s radou první, tedy s trpělivostí. Pokud se alespoň občas zamyslíte nad tím, v jaké době jsme žili, jaké jsme měli či neměli možnosti a jaké máte vy dnes, pak možná některým našim svazujícím oba - vám a strachům alespoň trochu porozumíte. Nejsme sice žádní dinosauři, ale o počítačích se nám v našem mládí ani nesnilo, s internetem a jeho možnostmi jsme se začali opatrně seznamovat až po čtyřicítce nebo po padesátce, vycestovali jsme v mládí leda do Bulharska, a to zdaleka ne všichni, s malými dětmi se za našeho mládí opravdu téměř necestovalo. A kromě těchto obecných souvislostí si každý v sobě neseme ještě své vlastní nejsoukromější strachy, problémy, jistoty a nejistoty (to není specifikum nás, starších, vy je máte také, jen o nich ještě v běhu života tolik nepřemýšlíte). Někdy stačí zapátrat trochu v minulosti, naťuknout nějakou otázku, zeptat se mámy či tchyně, jak se cítila v té které situaci před řadou let, a z odpovědi najednou pochopíte, proč se třeba o svá vnoučata tolik bojí.