Odjakživa věděla, že chce podnikat. Kuriózně se k tomu rozhodla ve chvíli, kdy čekala dítě. a když s ním zůstala sama, svoji firmu rozjela.
text: Šárka Schmidtová
Petra nechtěla být jen živnostník, ale chtěla postavit firmu, která by měla dlouhodobější udržitelnost na trhu. A dobře věděla, že v dnešní době to musí být něco online – tedy založené na internetových stránkách. „Už dříve jsem se zabývala postavením žen na pracovním trhu a konkrétní nápad přišel, když jsem byla těhotná. Sama jsem vždy působila ve vedení firem a trápil mě nedostatek žen ve vedoucích pozicích, vlastně situace žen vůbec. Asi rok a půl jsem dumala, než jsem přišla na to, co by bylo nejlepší...“
Světoběžnice
Petra vystudovala dvě vysoké školy, ekonomii a komunikaci. Poté několik let cestovala po celém světě. Našla si všelijaké brigády, ať už to bylo sbírání kiwi nebo práce na lodi, a ty ji zavedly do všelijakých končin. Nejenže poznala nové kraje, ale získala i hodně přátel a v neposlední řadě se zdokonalila v jazycích – mluví anglicky, španělsky a německy. Rok žila v Turecku a zastupovala jednu cestovní kancelář, to prý byla krásná doba a ráda na ni vzpomíná. „Šlo především o kontakt s lidmi, což mě moc baví.“ Když se vrátila do Česka, díky svým znalostem i zkušenostem se vždy z nižší pozice vypracovala až na tu nejvyšší. Vedla například konzultantskou firmu a ve svém posledním zaměstnání Britskou obchodní komoru v České republice. „Po pěti letech jsem cítila, že potřebuji změnu, že potřebuji růst. Nesnáším stagnaci. Než jsem však stihla odejít z firmy, otěhotněla jsem. Pracovala jsem až do porodu a tehdy, po sedmi letech na stejném místě, jsem se rozhodla, že udělám ve svém životě zásadní změnu. Toužila jsem po novém prostředí, po nových výzvách.“ A tak začala přemýšlet, co dál. Sice měla dobré místo a s ním i sociální jistoty, rozhodla se však skočit do neznáma.
Podnikatelka i matka
Firmu zakládala v osmém měsíci těhotenství. Krátce po porodu syna se rozešla se svým partnerem. „Bylo to těžké, ale nechci to rozebírat. To nepochopí nikdo jiný než my dva. Máme hezký vztah jak k sobě, tak k synovi, kterého jsme si oba přáli. Zkrátka se stalo to, že už jsme spolu nechtěli jít dál. Každopádně je můj bývalý partner velice zodpovědný otec.“ I tak ale Petra přiznává, že si v určitém období sáhla na dno. „Snadné to nebylo... Jednoho dne se vzbudíte, vedle vás leží pár týdnů staré miminko, víte, že jste úplně sama, že jste ukončila pracovní poměr, kde jste měla postavení, vysoký příjem a sociální jistoty, a musíte se od této chvíle spoléhat jen sama na sebe.“ Petra měla na krku firmu s několika zaměstnanci, na které musela vydělat, a ještě navíc dítě, o které se musela postarat. „Bylo to těžké, hodně těžké, bylo to největší drama mého života.“
V té chvíli Petra vlastně mohla všeho nechat a se svými bohatými zkušenostmi a skvělou praxí si hledat zaměstnání, které by jí a jejímu synovi dalo jistotu. Přesto se ale rozhodla pro podnikání. Necouvla. „Proč? Říkala jsem si, že jednou, až se ohlédnu zpátky, nechci zjistit, že jsem o něco přišla, a být z toho nešťastná... Nemám ve zvyku nedotahovat věci do konce. Navíc nejsem typ člověka, který utíká z boje.“ Nezanedbatelným důvodem pro to, že se Petra rozhodla bojovat za svoji myšlenku, je i to, že svému projektu věří. „Vím, že úspěch nepřichází hned, musím vydržet, nic se nedá uspěchat.“