Sabina Kmecová se kdysi rozhodla vyměnit život pražské manažerky za život na šumavské samotě. Kvůli svým snům a kvůli dětem. Nechtěla dopustit, aby je vychovala paní na hlídání.
text: Zdenka Tomis
Dnes v Kašperských Horách na Šumavě spolu s manželem provozuje francouzské bistro s ubytováním. Bydlí na naprosté samotě, kde klišé „lišky dávají dobrou noc“ přestává být klišé a stává se realitou. Žije si svůj sen, i když přiznává, že je to těžší, než si kdy myslela.
Jak složité je založit a hlavně uživit vlastní podnik na horách? A jaké je vychovávat děti na německých hranicích? Mají tu vůbec možnost kvalitního vzdělání? Jak tráví volný čas? „Plusů je více než minusů,“ shrnuje to Sabina.
Proč jste se rozhodla opustit městský život a kariéru a odstěhovala se na Šumavu?
Od roku 1996 jsem pracovala převážně na manažerských pozicích, což znamená být v práci deset hodin denně, občas i soboty a neděle. Když se měla narodit Natálka, naše první dítě, neuměla jsem si představit, jak bych dokázala skloubit práci s péčí o dítě. Neviděla jsem smysl v tom, mít děti, když by se o ně měla starat paní na hlídání. Protože mě ale zároveň práce baví a určitě jsem věděla, že nechci zůstat doma na mateřské, viděla jsem v možnosti spojit práci v hotelu s péčí o dítě zajímavou šanci na oboustranně přínosný kompromis. Můžete to totiž udělat jen tehdy, pokud jste ‚vlastním pánem‘. To jsem ale ještě netušila, že mě ve skutečnosti čeká práce sedm dnů v týdnu.
Nechybělo nebo nechybí vám město?
Město jako takové mi nechybí. Když ho nutně potřebuji, zajedu si tam. Bydlíme blízko u hranic a do Mnichova to máme skoro stejně daleko jako do Prahy. Co mi ale chybí, a to velmi citelně, je způsob myšlení lidí z města. A skoro všichni moji přátelé, kteří ve městě zůstali...
Jsou někdy chvíle, kdy litujete, že jste opustila dobře rozjetou kariéru v Praze a vrhla se do nejistého hotelnictví?
Jsou momenty, kdy tak trochu zalituji. Strašně ráda cestuji, mluvím dobře anglicky i francouzsky, ráda se obklopuji zajímavými lidmi – a to jsou věci, které bych pravděpodobně mohla lépe využít (a také si je užít), pokud bych zůstala v Praze. Ale jsou to opravdu jen krátké chvíle. Pokud bych zůstala v Praze, pravděpodobně bych se nikdy nepustila do vlastního podnikání a nedokázali bychom vybudovat to, co máme. V Praze bychom si třeba nikdy nemohli dovolit koupit dům na náměstí nebo najít pozemek na samotě u lesa.
Jak se na to díval váš muž? Měl stejný názor, nebo probíhaly nějaké diskuse?
Měli jsme víceméně společný názor na věc, mnoho diskusí neproběhlo. Milujeme přírodu, a Šumavu obzvlášť, a samozřejmě jsme žili v idealistických představách, jako mnoho lidí z města, se kterými se tady setkáváme, jaké to bude skvělé mít hotel na Šumavě.
Deset let jste provozovali rodinný hotel, v roce 2012 jste se rozhodli založit menší podnik a začít vlastně úplně od začátku. Proč?
To je trochu ožehavá otázka. Hotel nebyl náš, patřil mé rodině. Jak se to ale velmi často stává, nedokázali jsme se v rodině dohodnout, kam se dále ubírat. Bylo potřeba investovat, pro nás to ovšem znamenalo investovat za nejasných podmínek. Nakonec jsme po deseti letech velmi úspěšného projektu z hotelu odešli a ocitli se prakticky ze dne na den bez příjmu. S manželem jsme v té době už byli majiteli sousedního domu, kde je dnes náš podnik Nebespán, koupili jsme ho na úvěr v roce 2011 právě se záměrem rozšiřování rodinného hotelu. Mohli jsme všeho nechat a odejít ze Šumavy, ale po krátkém rozhodování a počítání jsme se rozhodli riskovat a sehnat a vložit do našeho vlastního projektu ještě další peníze.
Nebáli jste se neúspěchu?
Všechno se to rozjelo tak rychle, že jsme ani neměli čas o tom přemýšlet. Kavárnu i apartmány jsme zrekonstruovali za necelé tři měsíce, i když dalších 6 měsíců jsme pak bohužel čekali na papíry od úředníků. Neúspěch jsme si nepřipouštěli. Z minulosti už totiž vím, že když něco opravdu chcete a tvrdě pracujete, tak svého cíle dosáhnete.
Co je na podnikání mimo velké město nejtěžší? Na co často narážíte?
Nemyslím, že by to bylo specifikum malého města či vesnice, ale asi nejhorší je celkové nepochopení, nepřejícnost a závist. Jakmile jste jiní, hodně pracujete, děláte věci jinak, podle svého, nesehnete hlavu a nejste součástí davu, jste podezřelí. Tahle vlastnost „nevybočuj z řady“, kterou v nás velmi záměrně pěstovali za komunismu a která stále přetrvává v myslích mnoha lidí, je podle mého názoru metlou českého národa. Žila jsem několik let ve Francii, pravidelně se setkávám s lidmi z bavorské strany Šumavy a zdá se mi, že právě v české dobrovolné ‚stádnosti‘ je největší odlišnost. Málokdo tu chce vidět, že pracujeme sedm dnů v týdnu, že neseme velká, především finanční rizika, vytváříme pracovní místa, přitahujeme do městečka spoustu lidí – turistů, kteří zde utrácejí další peníze. O podpoře místních lidí nebo představitelů města si můžeme nechat spíš zdát. Je potřeba se s tím naučit žít, v téhle generaci to pravděpodobně nezměníme, bohužel. My ale určitě vychováváme naše děti jinak. Druhým velkým problémem je nedostatek kvalitních lidí, ale to je, myslím, všude, ať jste ve městě nebo na vesnici. Trochu mě děsí fakt, že stále méně mladých lidí je ochotno tvrdě pracovat a raději obětují část své svobody za ‚sociální jistoty‘.