Každodenní školní docházka, písemky a zkoušení nejsou jediná možná cesta. Lucie Beštová se rozhodla vzdělávat své děti po svém a v bezpečí domova.
Text: Šárka Schmidtová
Jako každé dítě jsem začala chodit do školy v šesti letech, bylo to v Praze. Už první třída byla komplikovaná, vzpomínám si, že na začátku nás bylo osmatřicet, což je hrozné množství. Nedovedu si vůbec představit, jak to mohla paní učitelka zvládnout! Při takovém počtu se těžko může žáčkům jednotlivě věnovat, takže když se děti vrátí domů, začíná rodičům druhá směna – kvůli úkolům a někdy, bohužel, i kvůli vysvětlení látky. Podle mého názoru je v tak velké skupině potlačena individualita, učitelka si oblíbí pár žáků, na které se obrací, a ostatní stojí stranou. U nás to třeba byly holčičky, kluci zůstávali bez povšimnutí.
Doma nám bylo líp
Vždycky jsem byla pilná studentka, patřila jsem mezi děti, které se snažily a které měli učitelé rádi, takže jsem proplouvala bez problémů. Po základní škole jsem šla na ‚hotelovku‘ a pak na vysokou školu ekonomickou, na cestovní ruch. Ale v oboru jsem vlastně nikdy nepracovala, jenom jsem trochu přičichla k průvodcovské práci díky tomu, že umím anglicky, francouzsky a rusky. Přišla totiž mateřská dovolená, která, nadneseně řečeno, trvá dodnes. Od té doby své vzdělání denně využívám, nabyté znalosti předávám svým dětem.
Proč jsme se rozhodli pro domácí výuku? Když měla nejstarší dcera Veronika nastoupit do první třídy, přišla nám na to ještě moc maličká. S manželem jsme se o tom nemuseli nijak dohadovat, byli jsme od začátku zajedno. Ještě jsme ji nechtěli pustit do světa, mimo rodinu – vždyť rodina nese zodpovědnost za výchovu a vývoj dítěte! A také mi přišlo líto, že bychom nemohli jezdit na naše milované výlety, protože bychom byli vázaní režimem školy. V té době jsem měla ještě dvouletého syna a byla jsem těhotná, nejmladší Markétka se narodila pár dní před Veroničiným školním ‚startem‘. Když máte tři děti a některé z nich je nemocné, jak sourozence dopravíte do školy? V zimě, v létě, potmě, za smogu... Zůstat doma pro nás zkrátka bylo mnohem jednodušší. A tak jsem se rozhodla, že zkusím domácí výuku. Inspirovaly mě také některé z mých kamarádek, které se do učení nedávno pustily a byly nadmíru spokojené.
Tento experiment tehdy probíhal na Bratrské škole v Praze 7, dnes už je umožněn zákonem, takže se stačí domluvit s jakoukoli školou. Ale určitě je lepší, aby se rodina obrátila na takovou školu, kde už mají s domácí výukou zkušenosti a kde mají i konzultantky pro domácí vzdělávání.
Do role učitelky jsem se vpravovala postupně. V první třídě se děti učí základy, číst, psát, počítat, takže není nijak náročná. Jak přibývaly roky a předměty, musela jsem postupovat krok za krokem. Kdyby se mě tehdy někdo zeptal: „A budeš učit své děti i na druhém stupni?“, asi bych se mu vysmála. Ale nakonec jsem obě starší děti zdárně dovedla až ke střední škole a čtrnáctiletá Markéta je teď v osmé třídě – doma.
Učení a zkoušení
Domácí výuku je samozřejmě třeba čas od času porovnat s tou školní. Jednou za půl roku jdou děti na přezkoušení – formou písemky nebo pohovoru, nebo svoje znalosti předvedou na základě portfolia. To je nejlepší, protože přinesou do školy všechno, na čem pracovaly – sešity, projekty, referáty... Učitelé si s nimi na základě této práce povídají a tím zjistí, co děti zvládly a čemu nerozumějí. Určitě je to lepší než písemky a biflování faktů nazpaměť. Dnes už mám doma jen jednu školačku, ale dřív se mě mnozí ptali: „Jak si zorganizuješ učení se třemi dětmi?“ Docela jednoduše. Každé z nich bylo v jiné třídě, takže jsem s nimi pracovala postupně. Zadala jsem jim úkoly a pak je obcházela a povídala si s každým jednotlivě o daném tématu. Když něčemu nerozuměly, vysvětlovala jsem, když nás něco zaujalo, šli jsme společně na internet nebo do encyklopedií, hledali víc detailů a zpracovali na dané téma společný projekt všechny tři děti a já. Ani předměty jako fyzika nebyly problém. Když máte učebnici a k tomu metodickou příručku pro učitele, kde je vše vysvětleno, tak to jde. Pokud máte chuť, zvládnete všechno. A s matematikou dětem pomáhá manžel.
