„V září pojedeme do Chorvatska,“ prohlásila jsem loni v březnu. Venku foukal severní vítr, poletoval sníh a já narychlo sháněla pro novorozeného syna teplejší oblečení.
text: Denisa Mannová
Představa pobytu na pláži mě chránila před depresí, ne poporodní, ale z počasí. Novopečený tatínek stále propadal obavám, zda na to nebude syn v necelém půl roce příliš malý, a tak jsem se pro jistotu domluvila, že pojede i moje máma a švagrová. Partnerovy obavy vystřídalo nadšení. Nadšení z toho, že zůstane doma a deset nocí se pořádně vyspí. Nakonec těch nocí bylo jedenáct a tu poslední se trápil výčitkami svědomí. Vyrážíme jako obvykle nad ránem. Na cesty k moři jsem zvyklá, ale tentokrát mám přece jenom trochu obavy. Nikdo ze zbytku posádky neřídí a já se už několik měsíců pořádně nevyspala. Ještě den před odjezdem zvažuju, že cestu odpískáme. Ale muž mne přesvědčuje, že to přece hravě zvládnu (asi se bojí o svých deset klidných nocí). Zvládnu, co mi zbývá. Všichni jsou sbaleni, apartmán zamluvený. Auto jsme raději nechali před odjezdem prohlédnout, zlobila nás delší dobu baterka. Autorizovaný servis Toyoty nás ujistil, že je vše v pořádku. A ještě jsme dostali jako dárek asistenční službu Europ Assistance na rok zdarma. Cesta probíhá nad očekávání dobře. Trasu mezi orientačními body Vídeň – Graz – Maribor znám téměř nazpaměť. A po sezoně, navíc ve všední den, jsou dálnice krásně prázdné. Miminko si spokojeně spinká v autosedačce, pravidelně se budí na kojení a brzy po něm zase usíná. Když je náhodou vzhůru, snadno ho zabaví babička nebo teta. Míříme na ostrov Rab. Protože už jsem na něm dvakrát byla, jsem ušetřena šoku, který asi zažije každý, kdo tam jede poprvé. Rab totiž v místě příjezdu trajektu vypadá jako měsíční krajina. Všude jen kamení. Nikde žádný domek kromě prodejny lodních lístků, nikde žádný strom. Toto že má být ten nejzalesněnější ostrov Jadranu? Stačí však ujet pár kilometrů a objeví se vesnice, zelené plochy a 4 věže kostelů v hlavním městě, které nese stejný název jako ostrov. Kdo zamíří na opačný konec ostrova, toho čeká přes dvacet písečných pláží, mezi nimi i 1,5 kilometru dlouhá Rajská pláž. Ostrov je protkaný 160 kilometry cyklostezek, jedna z nich vede i lesní rezervací Dundo-Kalifront.
Průzračné moře, křivolaké uličky i pozůstatky středověkých staveb. Každý den dovolené můžete vidět něco nového.
Vyrazit k moři s půlročním miminkem je skvělý nápad – hodně spí, nikam neutíká a jídlo pro něj má máma pořád s sebou.
Ve stínu borovic
Apartmán nacházíme celkem snadno, takže odpoledne už spokojeně pijeme kávu na terase. Jsem v tu chvíli moc ráda, že jsme vyrazili. Poslouchám cikády a vzdálený šum moře. Miminko je hodné, vypadá, že ho dlouhá cesta nijak nepoznamenala. S odstupem času hodnotím věk syna na takovou dovolenou jako ideální – hodně spí, při obědě se nedožaduje hranolek, neleze, takže prostor deky 1,5x1,5 metru mu vyhovuje, a jídlo pro něj mám vždy v optimální teplotě po ruce.
Komplex apartmánů, kde bydlíme, je na výběžku nazvaném Suha Punta. Ačkoli má člověk tendenci název překládat jako suché místo, celý poloostrov je pokrytý borovicovým hájem. Kromě apartmánů zde stojí hotel Eva, ve kterém jsme bydleli minule. Nabízí levnější formu dovolené, interiéry jsou z doby socialismu, ale personál je vlídný a vstřícný. Další alternativou k apartmánům je nedaleký čtyřhvězdičkový hotel Carolina, jehož součástí je i bazén. Pláže jsou tady všech druhů, oblázková, kamenitá s žebříky do vody, dokonce i menší písečná. Protože náš nejmenší účastník zájezdu ještě nevyžaduje stavění hradu a dělání báboviček ani pozvolný vstup do moře, chodíme na nejbližší pláž, kde se dá pohodlně ležet s hlavou ve stínu borovic. Přístup do vody je po schůdkách, ale nám to nevadí a miminku stačí, když mu nožičky ošplouchají vlny. Do vody se nehrne. Všechny dny probíhají v podobném odpočinkovém duchu. Přes den doháním několikaměsíční spánkový deficit, opaluju se, koupu, syn si spokojeně hraje na dece nebo spinká v kočárku. Babička i teta se rády starají a já si užívám, co mi doma tak chybí – čas pro sebe. Vzpomínám na minulý pobyt, kdy jsme si pronajali loď a vydali se do skrytých zálivů na pláže, na které se nelze dostat pěšky. Zde jsem pochopila, proč se Rabu také přezdívá chorvatský Karibik.