Ve věku, kdy dívky randí a užívají si života, byla míša postavena před nelehkou volbu. Navzdory všem své dítě uhájila a dnes je na dceru klaudii pyšná.
Text: Šárka Schmidtová
Mám doma holčičku Klaudii, které je třináct let. Narodila se, když mi bylo osmnáct, čtvrtého července, na Den nezávislosti, a roku dva tisíce, moc se mi to datum líbí. Nikdy jsem si nemyslela, že se stanu tak brzo matkou, ale člověk míní a život mění... Rodiče se mi zpočátku snažili mateřství rozmluvit, ale já jim to řekla až ve třetím měsíci a to už se stejně nedalo nic dělat. Jsem tvrdohlavá. Vtipné je, že jsem tehdy všude viděla těhotné ženy! Najednou mi přišlo, že jich je snad milion!
Kluk na roztrhání
Dlouho jsme nemohli přijít na jméno, které by se nám oběma líbilo. Ještě nás napadla Laura, ale nehodila se k příjmení, a tak vyhrála Klaudie. Nad jménem pro kluka jsem nijak nepřemýšlela. Byla jsem přesvědčená, že čekám holčičku, a kdyby to náhodou byl kluk, pojmenovali bychom ho po tátovi Miroslav. Tatínka Klaudie jsem potkala ve škole, byl to menší, na ježka ostříhaný klučina, který dokázal všechny kolem sebe bavit, a to mě upoutalo. Holky se pořád dohadovaly, která ho uloví. Já jsem se s nimi o tom nebavila a prostě jsem to udělala. Chodili jsme spolu asi rok. Byli jsme tak zamilovaní, že jsme si dokonce říkali: „Dítě bychom chtěli!“ Takhle brzy to v plánu doopravdy nebylo, nicméně stalo se. Přiznám se, že jsem se nikterak nechránila, neužívala žádnou antikoncepci, jsem proti ní a nikdy jsem se k ní nenechala zlákat. A vida, za těch dvanáct let od narození dcery jsem podruhé už neotěhotněla...
Spala jsem a spala…
Když jsem ‚do toho vlítla‘, byla jsem teprve ve druhém ročníku, studovala jsem reprodukční grafiku. Věděla jsem, že pokud budu mít dítě, školu jednou budu muset přerušit, ale protože mi už od prvního dne bylo zle a rána jsem vůbec nezvládala, nakonec jsem zůstala doma hned. Rodiče ze mne samozřejmě nebyli nijak nadšení, ale jak už jsem řekla, prohlásila jsem rozhodně, že si svoje dítě nechám. Nebo spíš necháme, protože můj kluk stál při mně.
Ačkoli mi bylo teprve sedmnáct let, byla jsem šťastná a měla jsem radost, žádné zděšení: „Ježíšimarjá, jsem těhotná!“ se nedostavilo. Mamince bylo tehdy lehce nad čtyřicet a z toho, že bude tak mladá babička, radost neměla. A táta? To bylo ještě horší. Ale nezlomili mne. Nějaký čas se mnou moc nemluvili, ale pak se za mě postavili a dokonce mi pomáhali dát dohromady výbavičku, kočárek a vše, co bylo třeba. Zajímavé je, že do svatby mě nikdy netlačili. Ve škole to všichni brali tak, že jsem se asi zbláznila, profesoři i kamarádky. Mě to tam stejně moc nebavilo, tak jsem byla ráda, že tam nemusím. Ještě než jsem nastoupila na mateřskou, chvíli jsem si přivydělávala jako hosteska nebo servírka, a když už jsem měla břicho, tak jsem spala a spala a spala...
Období těhotenství nebylo zase až tak zajímavé. Můj přítel byl rozhodnut, že u porodu bude, a tak jsme se přihlásili do předporodního kurzu. Bylo to docela poučné, ale nejvíce si budeme určitě všichni pamatovat prohlídku inkubátorů, kde nám ukázali miminko staré tři dny. Všichni zůstali stát s otevřenou pusou: „Je tohle normální?“ nevydržel to druhý tatínek s chichotem. Miminko mělo totiž extrémně vyvinutá varlata. Ale uklidnili nás, prý to není nic výjimečného a časem se to srovná. Zajímavá vzpomínka, že?
Pěšky do porodnice
Vtipný byl i den porodu. Bolesti mi začaly asi ve dvě hodiny ráno, ještě jsem pospávala a dopoledne zavolala mámě. Ta začala šílet: „Zavolej si sanitku!“ Ale já, vedena svým vnitřním hlasem, jsem usoudila, že je to ještě zbytečné. Nakonec jsme vyrazili až asi ve tři hodiny odpoledne tramvají směr I. P. Pavlova, s jedním odpočinkem po cestě jsem došla až do po - rod nice a počkala na vyšetření. Mysleli si nejdříve, že jedeme brzy, asi podle našich usměvavých tváří a řečí hýřících vtipem. Nakonec zjistili, že už se opravdu připravuji k porodu, a tak si mě tam nechali, Míra že ještě zajede pro pár chybějících věcí. Užívala jsem si ve vaně a na míči a čekala, až se vrátí. Akorát jsme se zase něčemu smáli, když přišel doktor s injekcí, kterou chtěl porod uspíšit, přišlo mu, že mě asi nic moc nebolí, když se pořád směju. Jenže když mě připojili na monitor, zjistili, že kontrakce jsou naopak až moc časté, protrhli mi tedy vodu a v 20.15 hodin už byla Klaudie na světě. Pak nastaly první neradostné chvíle. Pan doktor nám přišel oznámit, že naše dcerka není úplně v pořádku, má rozštěp patra na pravé straně a menší rozštěp rtu. Hned nás ale uklidnil, že je to jen kosmetická vada a že dnešní plastičtí chirurgové dokážou zázraky...
A měl pravdu. Je fakt, že Klaudiin zdravotní stav s sebou nesl různá omezení. Třeba na plavání s miminky, na které jsem se tak těšila, jsem mohla zapomenout. Už ve třech měsících prodělala Klaudie první operaci, po které dostala na ručičky taková dřívka v hadříku, aby si nemohla sahat do pusinky a cucat paleček, jako to obvykle miminka dělávají. Už od začátku mi to připadalo dost drastické, ale pořád dokola mně opakovali, že to dělám pro její dobro. Jako mladá nezkušená máma jsem radši své okolí poslouchala. Klaudie se kvůli těmto omezením nemohla překulovat na bříško a tím se její vývoj zpomalil, ale pak všechno dohnala a dnes je z ní krásná zdravá dívka.