Ženy v oblacích: Page 2 of 2

Sex a skandály

Bylo by však naivní věřit, nebo dokonce tvrdit, že s životním stylem letušek se mnohdy nepojil také nezávazný sex bez ohledu na to, jak profesionálně a dokonale působily. Roušku hříšné stránky ‚andílků‘ v uniformách poodkryly memoáry dvou letušek, které vyšly v roce 1967 pod názvem Dáte si kávu, čaj nebo mne? (Coffee, Tea or Me?). Kniha ani nemusela být přehnaně necudná, přesto se jí prodalo přes milion kopií a dočkala se tří pokračování. Na rýpavé poznámky moralistů pak samotné letušky svou reputaci bránily, když poukazovaly na to, že stejně tak by z předmanželského sexu mohly být nařčeny všechny nezadané sekretářky a svobodné ženy. Jenže z těch většina jen sotva kdy mohla budovat kariéru na křídlech Boeingů, která mnohdy směřovala do těch nejvzdálenějších a nejbohatších náručí světa. „Práce letušky s sebou sice nesla určitou prestiž, ale na druhou stranu jsme všechny věděly, že jsme jen o krůček víc než číšnice v koktejlovém baru,“ podotkla jedna z pamětnic. K tomu všemu si jeden čas vysloužily přezdívku ‚okřídlených Playmates‘.

Na dobré pověsti letuškám totiž nepřidaly občasné skandály, které okupovaly přední stránky novinových deníků, když informovaly o jejich zatčení za prostituci. Byla mezi těmito dvěma profesemi spojitost? Jedna z obviněných letušek se bránila slovy: „Kdybyste vzali všechny sekretářky v Emire State Building, procento těch, které si za sex nechávají platit, by bylo úplně stejné.“

Na jejich obranu nutno podotknout, že platy letušek rozhodně neodpovídaly oslnivému lesku jejich profese. Třeba u American Airlines si ročně přišly nanejvýš na $4000 ročně. „Když jste začínaly, bylo vám okamžitě jasné, že pokud si rychle nenajdete přítele, umřete hlady,“ nechala se jedna z pamětnic slyšet. Ty, které na svou práci nevzpomínají v dobrém, dokonce tvrdí, že v 60. letech na práci letušky vlastně bylo to nejlepší jen ono samotné kráčení terminálem, kdy si mohly užívat obdivných pohledů. Další věc, o níž téměř všechny do jedné nerady mluví, bylo například hlídání cestujících, aby během letu neotvírali okna ve snaze vyhodit nedopalky cigaret.

Mezi skandály patřily i fotografie jednoho inženýra, které pořídil skrytou kamerou během letu, a podařilo se mu tak zachytit ‚muchlování‘ letušky s pilotem. Milostné aféry mezi letuškami a piloty jsou vůbec zvláštní kapitolou. Letadla byla pracovním místem jako každé jiné. „V 60. letech jsme zkrátka byly pitomé,“ prohlásila další exletuška Kay Moran Tolhoek, která u své profese vydržela celých pět let (což nebylo vůbec málo, vzhledem k tomu, že průměrně letušky končily po dvou až třech letech, když se vdávaly). „Tihle piloti začali novicky balit, sotva jsme se odlepili od země, a jejich aféry kolikrát trvaly šest, sedm i osm let. Přitom bylo jasné, že se nikdy nerozvedou. Většina z nich si jen tak zahrávala a doslova se zaměřovala na takové ty mladé naivní holky,“ zavzpomínala Tolhoek po letech. Podle ní se situace ale nijak zvlášť nelišila od některých ‚přízemních‘ profesí, jakými byly například lékaři a sestřičky či sekretářky a jejich zadaní šéfové. V čem se ovšem většina těchto letušek shodla, byla nevalná pověst pilotů a kapitánů co do štědrosti. Na svých milenkách prý škudlili, jak jen se dalo. 

 

Letuška jako trofej

Sedmdesátá léta považují samy pamětnice za trapnou a ostudnou éru své profese. Filmy jako The Stewardesses, který vyvolal dojem, že celý život letušek se skládá jenom ze zkoušení podprsenek, sprchování a praktikování jógy v rouše Evině, nebo Airport z roku 1975 v podání herečky Karen Black vrhly na práci ‚andělů v uniformách‘ poměrně špatné světlo. Ruku v ruce s tím šly také eroticky laděné reklamní taháky leteckých společností, které nabraly na kruté, až hulvátské nejapnosti. Jenže tak si to žádal boj s rostoucí konkurencí. Všechny aerolinky už poskytovaly menu o několika chodech a promítaly filmy během letu. Co tedy nabídnout dál? A tak se objevily slogany, které brzy lezly všem stevardkám krkem. „Jsem Linda. Zaleť si na mně.“ Hlásal například jeden z nich v roce 1971. Nebylo divu, že vlivem takového marketingu se rande s letuškou, které muži dříve považovali ‚za něco‘, změnilo na sportovní disciplínu s názvem: Kdo ‚dostane‘ letušku do postele. Laurie Powel si vzpomněla na příhodu, když jednou od pasažérů sbírala použité nádobí. Jeden z cestujících do své sklenice s nedopitým vínem vsunul vizitku se vzkazem: „Pro tebe, zlato, zavolej mi.“

 

Prestiž odletěla s levnými lety

Jak se ale říká, vše něco stojí... A byly to právě tehdejší stevardky, které časem začaly bojovat o to, aby se s dvou či tříletého dobrodružství stala řádná profese, na které se dá budovat kariéra. To se jim také povedlo. Už v roce 1968 začalo být nezákonné, aby byly letušky v práci diskriminovány, pokud se chtěly vdát, a také aby musely jít do penze už po třicítce. Naprostý průlom pak přišel v roce 1971, kdy musely aerolinky (se skřípěním zubů) přestat diskriminovat mužské uchazeče na pozici stevardů. Například v roce 1984 už muži tvořili 14 procent zaměstnanců u United Airlines. Některé letušky se po změně pravidel v 70. letech ke své profesi vrátily jako třeba Mary Clare Haskin, která pro United Airlines létala ještě ve svých 63 letech. A měla co srovnávat. Nejen samotné létání, ale i přístup pasažérů k letuškám. „Když jste tehdy někomu řekla, že jste stevardkou, byla jste někdo. Dnes se na vás dívají spatra, jako by to bylo něco méněcenného ve stylu servírky ve vzduchu. Lidé si neuvědomují, že tam nejsme kvůli roznášení jídla, ale pro jejich bezpečnost.“ Po teroristickém útoku z 11. září v roce 2001 se nicméně mnozí na letušky začali opět dívat s větším respektem. Onen půvab toho povolání je ale podle Mary Clare nenávratně pryč. „Byla to oslnivá práce, protože lidé ji za takovou považovali, dnes už ne.“ Mohou za to nízkorozpočtové lety.

Takový je však život a letušky se s tím musí smířit. Těm, které žily v době, kdy se ještě lidé do letadel hezky oblékali (protože létání byl svátek a velká událost) a upírali na ně obdivné pohledy, mohou jejich dnešní nástupkyně jen tiše závidět. „Lidé si stěžují, že nemají při letu tohle nebo támhle to, nepodává se jídlo a platí se za nápoje, ale to je zkrátka daň za nízkou cenu letenek,“ vysvětlují pamětnice. Jinak řečeno, ti, kteří s nimi dříve létali první třídou, by dnes měli soukromý tryskáč, zatímco dřívější pasažéři z ekonomické třídy jsou dnes v té první. A ti, kteří teď cestují nízkorozpočtovými lety? Takoví pasažéři by si letenku dříve nemohli vůbec dovolit... ♥ 

Kategorie: