Blanka milfaitová se svými marmeládami vyhrála cenu: nejlepší na světě. V životě ale vyhrála ještě lásku a možnost žít si podle svých představ...
Text: Adéla Hálková
Řekněte mi, Blanko, jak se holce z města žije na samotě, a to úplné, u lesa? Jste s přítelem a dcerou opravdu jedinými obyvateli vesnice, nebo máte nějaké sousedy?
Ale já vlastně už dávno nejsem holka z města, před pěti lety jsem utekla z Plzně na šumavské Srní, kde jsem si otevřela Slunečnou kavárnu, naučila se štípat dříví, suplovat opraváře, řídit frézu na sníh a žít... sama. Pak přišel chlap s velkým Ch a s ním i změny s velkým Z. Rozhodli jsme se pro rodinu, pro samotu, pro společné podnikání. A tak jsme na Pohoří, kde opravdu nikdo jiný nežije, kde není signál, kde ne lišky mně, ale já jim dávám dobrou noc, a kde se narodila nejúspěšnější potravina vyrobená v České republice a také marmeládová princezna Eliška Anna.
Nedráždí vás to dojíždění? Asi musíte na nákup dál než obyčejný smrtelník se sámoškou v místě bydliště?
Dojíždění beru jako daň za život v ráji, jako pokutu za to, že mám v noci nad hlavou nekonečné nebe plné hvězd, že mou krajinou fučí vítr, co sice ohýbá duby, ale hladí duši, že si po ránu mohu vybrat, zda budu Elišce ukazovat z jedno jednoho okna hrající si srnku s její maminkou, či z druhého zajíčka na jetelíčku, co nemusí mít z ničeho strach. Stejně jako my. Moc věcí nenakupujeme, statky za hranicí, jen pár metrů za loukou, poskytují to nejdůležitější... Mléko, vajíčka, mošt, špek i chleba dělané doma, poctivě a po generace s poctivostí a láskou. Život tady má jiný spád i potřeby.
Máte malou dcerku Elišku, nebude vám potom třeba líto, že v okolí není více dětí?
Máme známé na samotách vzdálenějších civilizaci, než je ta naše... Ať již v Dolomitech, či na norských chatách mají děti. Vidím, jak z nich vyrůstají kvalitní lidé s dobrým základem, pevným hodnotovým rámcem a poměrně slušně socializovaní. Jsou to děti, které se ale o sebe umějí také postarat, nekňourají pro prkotiny a neleží celé dny u televize. Budu raději, když moje šestiletá dcera bude umět vylézt na naši višeň a sestřelit šišku prakem, než aby měla v tu dobu jako na dlani ten degenerující svět supermobilů pro děti, feťáků před školou, předražených kroužků a hysterických maminek, kterým ratolest odjíždí ‚riskovat život‘ na příměstský tábor malého nešiky. Ale, aby to nevyznělo moc... I my jsme často mezi lidmi, nejsme lesní komunita :-) a umíme používat příbor.
Ale na začátek, řekněte mi, jak začíná váš marmeládový příběh? Prý to zpočátku měla být pohádka o paštikách?
Tak trochu. Přítel mi chtěl udělat radost a vyrobil pár paštik na prodej do mé kavárny. Byly, ehm, no... pěkně zabalené, v krásném skle. Ano. To sklo nám zůstalo dodnes, kultovní sklenice Weck se skleněným víčkem a gumičkou, nejkrásnější a nejdražší zavařovací sklo v Evropě. Ale paštiku nežral ani můj pes, který obvykle není vybíravý. Já už dříve zavařovala pro sebe, a když jsem viděla to sklo, udělala jsem pokus, který vyšel. První várku mi klienti sebrali pod rukama a tak to jde vlastně dodnes. Asi není v zemi nedostatkovějšího zboží, na marmošky se dělají čekací listy už i ve Švýcarsku a Anglii, nejen v Praze, objednávky vyřizujeme se zpožděním mnoha desítek nocí a na Prague Food Festivalu jsem před naším stánkem zažila něco jako davové šílenství.
Vy jste s vašimi marmeládami vyhráli světovou soutěž. V čem jsou vaše marmelády výjimečné?
Nedávno mne oslovil řetězec Globus, abych mu do jeho nové kulinární sekce ‚výjimečných produktů‘ dodávala marmošky. Snažili se. Neuspěli. Logicky! To samé jiné řetězce. Propadla bych se hanbou, kdyby se jakákoli farmářská, ručně dělaná potravina nejvyšší kvality měla prodávat v supermarketu, který je synonymem úpadku nejen gastro kultury a jehož dílem krachovaly desítky drobných výrobců, pekařů, uzenářů a zelinářů! Bohužel, český trh je deformovaný objemy, obraty a ziskem, proto Globusům a jim podobným skočí vždycky někdo na špek. Našim výrobcům mnohdy chybí odvaha, stavovská hrdost a špetka sebeúcty. Ale ti opravdu dobří do supermarketu nikde na světě nedodávají... Výjimečnost našich marmelád je v prosté rovnici, která je dosažitelná pro každého: nejlepší ovoce, jen ruční práce, špičkové ingredience, kultovní sklo... A to nejdůležitější, poctivost k produktu i k sama sobě, cit pro detail, šestý smysl pro moment varu nejsprávnější a extrémní nadšení a vášeň pro... obyčejné marmeládování.
