Bez elektřiny, televize, počítače, auta a mobilního telefonu? Že už se takto v 21. století vůbec nedá žít? Divili byste se, ale dá! Tedy alespoň pro amiše, členy náboženské sekty, to žádný problém není, naopak. Od hektické civilizace chtějí mít doslova svatý klid!
text: Eva Finsterlová
Oblékají se podle dvě stě let staré módy a izolují se téměř od všech vymožeností moderního světa, cesta do civilizace z jejich domovů vede opravdu jen zřídka. Jako by se u nich docela zastavil čas. Amišové si zkrátka vystačí sami ve své vlastní komunitě. To nejdůležitější je pro ně totiž víra v Boha a prostý rodinný život. Vše ostatní je vnější zlo. Jestli stále ještě netušíte, jak tito neobyčejní obyvatelé některých států USA (např. Pensylvánie, Indiana, Ohio) a Kanady žijí, zkuste si představit, že byste doma svítili jen svíčkami či petrolejkami a místo autem všude jezdili koňskou bryčkou. Nemuseli byste vydělávat peníze a starat se o kariéru, protože by vás živilo vlastní hospodářství, a večery u televize nebo surfování po internetu by nahradilo předčítání z bible. Ať už vám to zní jakkoli šíleně, mezi zhýčkanými Američany skutečně najdete komunitu lidí, jejichž život je od toho našeho vzdálen na míle daleko. Amišové jsou jednoduše přesvědčeni o tom, že výdobytky dnešní doby mohou mít negativní vliv na jejich prostý život v ‚klidu a míru‘. Jedinou výjimkou je telefon, přesněji řečeno telefonní budka, kterou mají k dispozici, pokud potřebují lékaře nebo veterináře. Jinak jsou všechny usedlosti vybaveny zvonicí, jež ohlašuje nebezpečí.
MUŽI VLÁDNE KRISTUS, ŽENĚ MANŽEL
Nejdůležitější je pro amiše rodina založená na monogamním a pariarchálním uspořádání. Ženě vládne muž a muži Ježíš Kristus. Manželka je muži zcela oddaná, je mu oporou a následuje ho. Tušíte správně, ani pro ženskou emancipaci a rovnoprávnost pohlaví u amišů není místo. Vládne zde pevná mužská ruka. Žena se stará o rodinu, dům a děti, které také nebývají domácích prací ušetřeny. Každý člen této ‚středověké‘ domácnosti má zkrátka svoje povinnosti a dodržuje se přísně stanovený řád.
Mnoho času ženám zabere šití a ruční práce (např. výroba quiltů, tradičních prošívaných pokrývek). Muži se zase většinou věnují zemědělství a řemeslu. Najdou se však mezi nimi i podnikatelé. Ti navzdory negativnímu postoji k technice mohou používat auto s řidičem a mobilní telefon - vše pochopitelně patří řidiči. Pokrytectví? Možná, ale i mezi nimi existují rozdíly v pojetí tradic. Nejliberálnější z amišů začali dokonce sami využívat traktory nebo stroje poháněné solární energií. Radikálové ale půdu stále obdělávají pouze pomocí dobytka a motyky.
Pod jednou střechou někdy žijí až tři generace. Okázalost však v jejich domech nehledejte. „Neučiníš sobě obrazu,“ praví bible a amišové to ctí. Stěny jejich příbytků jsou proto většinou zcela holé a zařízení tvoří jen pár kusů ručně vyrobeného nábytku. „Naším vzorem je Ježíš,“ nechala se slyšet jedna z žen a dodala: „Jeho dům také nebyl moc luxusní.“
Naprosto nepřijatelné jsou pro amiše hromosvody. Ty prý stojí mezi člověkem a bohem. Má-li blesk do něčího domu či stodoly udeřit, pak je to čistě vůle boží, které se nelze příčit. „Vše, co se stane, je boží záměr a bůh ví, proč to dělá,“ hlásají.
VZDĚLÁNÍ JE NA ŠKODU
Přestože život této komunity připomíná idylku zcela odstřiženou od rušné civilizace, nevyhnuli se amišové v minulosti pronásledování, věznění a své výsady si museli vybojovat. Odmítali třeba platit důchodové pojištění, protože domovy důchodců nebo ústavy sociální péče nepotřebují - v duchu svého přesvědčení se o nemohoucí členy rodiny starají. Na oplátku od státu také nechtějí důchody ani sociální příspěvky. A protože vzdělání není jejich prioritou, vydobyli si výjimku, aby jejich děti měly kratší povinnou školní docházku, než je v USA běžné (do 16 let). Jsou totiž přesvědčení, že studium na vyšších stupních škol probíhá mimo vliv společenství, což může vážně ohrozit nejen vývoj, ale především mravní základy dospívajících dětí. Vláda nakonec tyto obavy uznala jako oprávněné. A to přesto, že učitelé z řad amišů mají jen osm ročníků základní školy, čímž jsou vlastně jen o krok před svými žáky.
Ze strachu z cizích vlivů tak musí všechno, co přesahuje obvyklou hranici vědomostí jejich komunity, podrobně konzultovat. Konečné slovo mají totiž biskupové a ti jen velmi neradi vidí cokoliv nového. Pravdou ale je, že rozhodně nejsou hloupí. Amišové většinou ovládají dva světové jazyky a svými znalostmi z oblasti zemědělství by mohli konkurovat nejednomu inženýrovi agronomie.
POVINNĚ NA ZKUŠENOU
Ačkoliv se na první pohled zdá, že svoboda je mladým amišům zcela upírána, není tomu úplně tak. Jakmile dosáhnou 16 let, jsou povinně posíláni ‚na zkušenou‘. Moderní svět se všemi jeho lákadly si mohou vyzkoušet na vlastní kůži a také na různě dlouhou dobu... Teprve ve čtyřiadvaceti letech jsou pokřtěni a definitivně přijati do komunity. Co ale v případě, když se jim civilizace zalíbí natolik, že v ní chtějí zůstat? Možné to je, ne však bez následků. Pokud se tak opravdu rozhodnou, musí totiž počítat s tím, že s nimi rodina přeruší veškeré kontakty, už nikdy se s ní nebudou moci vídat. K ta - kovým situacím ale dochází jen zřídka. Devadesát procent amišů se vrací do svých rodných domovů. Čím to je? Odpůrci této sekty to přisuzují právě jejich strachu ze ztráty rodiny a také těžké přizpůsobivosti v džungli civilizace.
Faktem nicméně zůstává, že mladí amišové pokračují v tradici předků a zakládají rodiny – jak jinak než se členy své komunity. Když už se ale vezmou, pak je to opravdu navždy. Manželství je pro ně posvátné a rozdělit je může pouze smrt. A to doslova. Rozvody ani nevěra pro ně zkrátka neexistují. Feministky mohou namítat, že život ženy v takovém společenství není zrovna růžový, ale přiznejme si také tu druhou stránku. Kde jinde dnes ještě najdete tolik harmonických manželství pohromadě? A tak zatímco jedni amiše považují za staromilské blázny, jiné nutí k zamyšlení nad tím, zda nás všechen ten materiální život a pohodlí opravdu tak obohacuje.