Počet rozvodů roste a statistiky zveřejňují šokující údaje o nevěrách. Je na čase si přiznat, že naše společnost si ve 21. století nevystačí s modelem monogamie a pomalu začíná akceptovat vztahy, kde dva na lásku a spokojený život zkrátka nestačí.
Text: Erika Faunová, Foto: Shutterstock.com
Zdá se to celkem přirozené. Žijete s mužem, kterého milujete, v domě, na nějž jste pyšná, a právě jste se s manželem dohodla, že rozšíříte rodinu o společného potomka. Váš život plyne bez zádrhelů. Až na to, že se poslední dobou necháváte unášet představou divokého sexu s kolegou mladším o pět let a na ulici se otáčíte za vysokými samci se strništěm. Úvahy o nevěře vás vytrhávají z dosavadní reality a vy každý večer uléháte s myšlenkou na rozkrok krásného neznámého. Co se to s vámi děje?
Láska bez hranic?
Ze studií klinických psychologů, které proběhly v USA v 90. letech v okruhu pacientek trpících depresí, vyplynulo, že monogamní vztah většině z nich vůbec nezaručil pocit štěstí. Výzkumy se zabývaly i dalšími faktory, které společnost obvykle pokládá za příznaky spokojeného života. Vliv monogamie na nárůst spokojenosti v oblastech jako zdraví, sex nebo emocionální život se nepodařilo prokázat. Sledované pacientky přiznaly v souvislosti s monogamií jediné pozitivum, a sice, že s jedním partnerem cítily zvýšený pocit bezpečí. Podle expertů tento pocit vytváří ideální podhoubí k reprodukci, ale jak čas plyne, nabírá takové soužití podobu více či méně nudného stereotypu. V šedesátých letech, kdy propukla sexuální revoluce a na přetřes přišla témata jako počet orgasmů nejen u mužů, ale také u žen, se začalo hovořit o tzv. volné lásce, což v překladu znamená ‚každý s každou či s každým‘. Oproti tomu teorie o polyamorii vychází z předpokladu, že uspokojení široké škály potřeb konkrétního jedince v žádném případě nemůže zabezpečit jenom jediný člověk.
Na základě výzkumů sexuálního chování Američanů dospěli vědci k poznatku, že monogamie je přežitkem. A že právě odklon k polyamorii by mohl zachránit mnohá manželství.
Dokud nás smrt nerozdělí
Odborníci se hájí tím, že polyamorie rozhodně neznamená zástěrku pro nevěru. Zjednodušeně řečeno, jde o možnost zvolit ve svém životě cestu mnoholásky. Pojem je složený z řeckých slov polys (řecky mnoho) + amor (latinsky bůh lásky, přeneseně láska). Naše společnost do podpory monogamie jakožto jediného možného kulturně-sociologického způsobu soužití muže a ženy investovala už příliš mnoho. Ohlédneme-li se v čase zpět, vidíme, že od vzniku křesťanství je tato myšlenka soustavně podporována morálními kodexy a je též zakotvena v právním řádu. Nevěra je stále vnímána jako příčina rozluky. Důvody k prosazování monogamie ale v historických souvislostech nebyly v žádném případě romantické. Šlo o snahu udržet především ekonomickou stabilitu rodiny, jakožto základní jednotky společenského systému. V období válek či smrtelných epidemií ženy ochranu potřebovaly, protože muži vedli boje nebo se starali o živobytí. Při výzkumech středověkých pohřebišť se narazilo na zajímavý fenomén – bylo nalezeno výrazně více pozůstatků mužů než žen. Ve středověku ženy umíraly relativně dříve než muži (především kvůli rizikovosti porodu) a možnosti žen čelit nepřízni osudu byly značně omezené. Právě v oněch dobách vzniklo okřídlené slovní spojení „dokud nás smrt nerozdělí“.