Dodnes je mi záhadou rozdíl mezi tím, jak spím já a jak můj muž. Ne, nemyslím tím polohu, ani počet odespaných hodin.
text: Ivana Zábranská
Vůbec nechápu, jak je možné, že zatímco mě vzbudí jemné zakašlání dítěte přes dvoje zavřené dveře, on dokáže spát v plně osvětleném pokoji za plné účasti našich dvou miláčků, kteří si z postele právě udělali trampolínu. A dokonce si přitom klidně chrápe...
Mohlo mi to být jasné hned po porodu, že něco nebude v pořádku. Zatímco já střídavě kojila, uspávala, usínala a vzápětí se budila, můj muž byl schopen zaspat i ten největší ryk těsně vedle své hlavy. Jednou během ‚zvlášť vydařené noci‘ jsem hodila za hlavu jeho zítřejší konferenci i důležité jednání a po třech hodinách běhání se řvoucím dítětem po pokoji jsem pološeptem pronesla: „Vstávej, já už nemůžu.“ Kupodivu se okamžitě probudil a jal se sám uspávat našeho vzteklounka. Nevím, jak to dokázali, ale ráno jsem je našla na podlaze propletené v náručí, opřené o gauč a... chrápající! Povedlo se mu to, co mě už několik nocí za sebou ne, uspat tygra s prořezávajícím se zubem. Trochu jsem sice muže podezírala, že vzápětí poté, co jsem ve tři ráno za sebou zavřela dvoje dveře a přikryla si polštářem hlavu, tak usnul, ale radši jsem po tom nepátrala. Oněch pět hodin spánku bylo tak slastných, že jsem měla sílu ráno umíchat svému hrdinovi vajíčka. A synáček? Zub byl ráno venku, takže jsme měli pár nocí k dobru. Tedy měli... Já měla. Příroda je v tomhle k matkám prostě trochu nespravedlivá.
Dnes můžu po pár letech bilancovat. Zdá se, že synek se potatil. Zatímco synek usne v klidu u večeře s hlavou vedle talíře, tatínka jsem už našla dvakrát spícího na záchodě. Samozřejmě v momentě, kdy jsem o půlnoci vstávala k dceři, jež právě ulehla se zánětem průdušek. Asi jen změnil místnost, pro jistotu, kdybych ho hodlala zase kvůli dětem budit.
Jen by mě zajímalo, kam by se odklidil, kdybychom si pořídili třetí dítě... Dobrou noc a ještě lepší ráno!