Synek Lindy Maletínské má exotického tatínka, a tak nevypadá jako typický Čech. Jak se u nás žije bílé mámě malého míšence?
Náš kluk se jmenuje Ralph, nicméně říkáme mu už řadu let Fík (z Ralpha vznikl Ralfík, z Ralfíka zbyl Fík). Uznávám, že bude mít celý život veselý, protože bude muset všude říkat: „Jsem Ralf, ale píše se to Raplh.“ A to není všechno. Příjmením je Rakotomizao, což asi taky jen tak někdo napoprvé nevysloví. To, jak bude svoje jméno i příjmení neustále hláskovat, mu nezávidím... Ale hlavní je, že se naučil písmeno ‚R‘, při jménu Ralph Rakotomizao je to poměrně podstatná souhláska. A proč má tak zvláštní jméno? Protože jeho tatínek je z pro nás exotického světa, z Madagaskaru. Abych to měla jednodušší, říkám velkému Bubák a malému Bubáček. Oni to tak trochu Bubáčkové jsou, ale rozhodně nikoho nestraší, jen tak vypadají. Pro holčičku jsme měli připravené jméno Emma.
Osudové setkání
Svého partnera jsem potkala v Praze. Já jsem studovala a on byl profesorem. Seznámili jsme se už před 21 lety, jako pár jsme spolu 18 let. Až do maturity byl náš vztah pouze na úrovni učitel a studentka, pak jsme se spolu začali přátelit více – spojila nás hudba, kterou máme oba rádi – a nakonec jsme spadli do vztahu. Ačkoliv je mezi námi 18 let věkový rozdíl, někdy si, díky partnerovu velmi mladistvému duchu, připadám jako ta starší já. Možná se někomu může zdát divné, že jsme spolu tolik let a našemu společnému dítku bude teprve 6 roků... Ano, počkali jsme si. Chtěli jsme mít nejdříve vybudované zázemí, já slušnou práci, abych se měla kam vracet, přece jen na začátku našeho vztahu mi bylo pouhých 18 let. Jak tak koukám, naším životem proplouvá číslice 18! Malý Fík je naše štěstí. Dnes už je mu skoro šest let a je to kluk jako každý jiný. Hraje si, rád pomáhá, někdy zazlobí, učí se a téměř nepřetržitě mluví... Prostě se od svých vrstevníků příliš neliší. Tedy – trochu ano, protože má snědší pleť. Táta z Madagaskaru se zkrátka nezapře. Náš syn je bohužel jednojazyčné dítě, zpočátku jsme se snažili si jazyky rozdělit, takže Pascal na Fíka mluvil anglicky a já česky, ale někdy kolem dvou let se Pascal přehoupl také do češtiny... Prý si v ní rozuměli více. Doma mezi sebou mluvíme také převážně česky, angličtinu používáme na sdělení něčeho nevhodného pro pětileté uši. Pascal umí česky dobře, ale samozřejmě dělá občas drobné legrační chyby, čeština je těžká řeč. Velmi roztomilá je například vzpomínka na ‚bradavku za uchem‘, kterou chtěl Pascal prohlédnout (a měla to být pochopitelně bradavice), či zběsilý hon na parní hrnec s názvem ‚pipiňák.‘ :-)
Cesta do Afriky
Zvláštní je, že jsem ještě pořád nebyla v domovině svého partnera, na Madagaskaru, který je prý nádherný. Musím přiznat, že jsem se tam nedostala především proto, že cesta tam je moc drahá, letenka stojí tak třicet tisíc korun. A určitě bych neletěla sama... Madagaskar nepatří k turistickým destinacím, takže jeho spojení se světem je horší. Zjistila jsem, že některé cestovní kanceláře tam pořádají zájezdy, ale ty stojí i sto tisíc korun na deset dní.
Ale jednou se tam snad dostaneme, musíme přece ukázat malému, odkud částečně pochází, a seznámit ho s rodinou. Pascal se na Madagaskar za dobu našeho vztahu párkrát podívat byl; jednou jel s expedicí záhadologů zkoumat stromy, které mají jedovatý pyl, a podruhé se viděl se svojí rodinou. Ale když už jsme nebyli společně v jeho domovině, alespoň jsme spolu jeli navštívit jeho příbuzné v Německu a ve Francii. A s ‚madagaskarskou‘ rodinou jsme v kontaktu aspoň přes internet. Všichni členové Pascalovy rodiny jsou moc šikovní, jeden bratr je lékař, další je kartograf... Mají dobrá zaměstnání, nežijí v bídě a bydlí nedaleko hlavního města. Na Madagaskaru není právě nejrůžovější situace, ale věříme, že se jim bude pořád dařit dobře.
Pětiletý Ralph je na svou odlišnou barvu pleti pyšný – jako každé dítě bere rozdíly naprosto přirozeně. Ve školce je několik dalších dětí z jiných etnik, ani kamarádi tak na Ralphovi nevidí nic zvláštního.