Na samotě
Druhý den vyrážíme stejným směrem, ale o kus dál na pláž Metalia. Je sevřená ve skalnatém údolí a díky trochu horšímu přístupu i docela prázdná. Výhled z terasy hospůdky, kde sedíme pod šumící borovicí, je jedním slovem úchvatný. Cestou zpátky se ještě zastavujeme v nejstarší vesnici na ostrově Theologos, kamenné minidomečky jsou jako z pohádky. Atmosféru dokreslila koza, která nám běžela naproti.
Pro změnu sladká voda
Další den, další pláž, Aliki. Prý vyhlášená. Asi nemáme rádi vy - hlášené pláže, slunečníky a lehátka namačkaná vedle sebe jak sedačky v kině nás neuchvacují. A když jeden slunečník padající ve větru málem praští muže přes hlavu, přesouváme se raději na méně větrnou pláž Psili Ammos. Kocháme se tyrkysovou barvou vody. Ve vodě i na pláži je jemný bílý písek a před sluncem se dá schovat do stínu borovic.
Chce to změnu, nazítří se tedy vydáváme do vnitrozemí ke sladkovodnímu jezírku. Od něj sledujeme šipky k vodopádům, brodíme se potůčkem. Pořádně dupu, protože jsem se dočetla, že jsou tu hadi. Partner se mi směje, ale jistota je jistota. Jeden dupající, druhý kulhající, lekl by se nás asi nejenom had. U krásných malých vodopádů raději zapomínám, že hadi umějí plavat, a neodolám koupeli ve studeném jezírku pod proudem vody.
Následující den se nemůžeme shodnout, kam se máme vydat, syn stávkuje a nikam nechce. Nakonec ho nějak přesvědčíme a jedeme na opačný konec ostrova na pláž Saliara, přezdívanou Marble podle nedalekého mramorového dolu. Myslela jsem, že něco tak nádherného může být jenom v Karibiku – na pláži není písek, jen droboučké bílé, hladké kamínky. Voda má bazénovou barvu, vlny jsou velké, ale bezpečné. Uléháme pod rákosový slunečník a já si připadám jako v ráji. Z něj nás bohužel po obědě vyženou decibely linoucí se z reproduktorů. Pláž se rychle zaplňuje cílovou skupinou hlučné hudby – mladými skupinkami, které asi právě dospaly propařenou noc a přicházejí se vykoupat.
V hlavním městě ostrova Limenas jsme si dopřáli výtečný oběd v typické řecké taverně. Po něm ale už nemáme sílu na antický amfiteátr nad městem, tak výlet zakončujeme jogurtovou zmrzlinou s pryskyřicí. Dojímám se nad staříkem, který na staré kárce prodává jednotlivé balíčky papírových kapesníků. Udělala bych mu kšeft, ale bohužel zrovna spí.
Byli jsme čtyři...
Den před odjezdem ještě navštívíme horské městečko Panagia, kde jsme objevili nádherné vodní kanály a velikou zajímavou kašnu. Klikaté zatáčky mi nedělají dobře na žaludek, avšak po výtečném citronovém džusu se mi hned uleví. Cestu domů se rozhodujeme zvládnout na jeden zátah, zlomený prst už trochu srostl. Z pevniny odjíždíme ráno v půl deváté, na hranicích vracíme hodinky o hodinu zpět a druhý den v půl páté ráno padáme doma do postelí. Cesta byla náročná, zvládnout se však v pohodě dala. Kdyby mi někdo před odjezdem řekl, že do Řecka pojedu v pátém týdnu těhotenství, asi bych si raději cestu rozmyslela, ale občas je nevědomost lepší. Možná díky tomuto prenatálnímu zážitku má náš roční synek cestování tak rád.
