A jak jste si zjišťovala detaily o životě v dětském gangu, o němž píšete v knize Děti nikoho?
Přečetla jsem si knihu jednoho keňského antropologa, který se tímhle tématem podrobně zabývá, a taky jsem čerpala z životních osudů svého kamaráda Davida. Jméno David nezní moc exoticky. Vzhledem k tomu, že byla Keňa britskou kolonií, mají Keňani často anglická jména.
V zápletce vašich románů hraje důležitou roli i černá magie voodoo. Nakolik je dnes přítomná v běžném životě Keňanů?
Setkala jsem se třeba s tím, že věřili, že jim někdo očaroval jídlo. Víra ve voodoo ale přežívá spíš na venkově a v Keni je méně běžná než v některých dalších afrických státech - například v Zambii. Když Zambijec onemocní, nejdřív jde ke kouzelníkovi a až pak k doktorovi. V knize, kterou právě píšu, je voodoo hodně podstatné, a tak jsem její děj radši přesunula z Keni do Zambie.
Byla pro vás Keňa láska na první pohled, nebo jste se do ní zamilovala až postupně?
Na první pohled určitě ne. Když jsem se vrátila ze své první cesty, měla jsem pocit, že už tam v životě nepojedu. Mrzelo mě, že tam po mě někdo neustále chtěl, abych mu koupila tričko, mobil nebo letenku. Každý běloch je v jejich očích totiž automaticky bohatý… Nakonec mi ale došlo, že jsme Afričany sami zkazili tím, že jsme jim tam vozili humanitární pomoc. Navíc když si představím, že bych byla v jejich kůži – možná bych taky zkusila z bělochů něco dostat.
Překvapuje mě, že mluvíte o škodách, které napáchala humanitární pomoc, a přitom jste sama založila společnost pro rozvojovou spolupráci…
Jenže rozvojová spolupráce je něco úplně jiného než charita! Když do Afriky prostě jenom pošlete třeba kolo nebo hračky, spíš jim uškodíte, protože si zvyknou na pasivní přijímání pomoci. Naše organizace Fair funguje tak, že podporujeme Keňany při realizaci jejich vlastních nápadů.
Jak to konkrétně probíhá?
Vzhledem k tomu, že je tamní nezaměstnanost dosahuje 50%, se snažíme hlavně vytvářet nová pracovní místa. Třeba Davidovi jsme dali mikrokredit, aby mohl začít s prodejem jablek. Další projekt má vytvořit pracovní místa pro několik žen. Poskytli jsme jim mikrokredit, aby si mohly udělat kurzy šití, nakoupit stroje a látky a rozjet vlastní podnikání. Formu půjčky to má proto, aby si toho vážily. Kdybychom jim dali něco zadarmo, nemělo by to ten správný efekt.
A proč si rovnou nevezmou půjčku od keňské banky?
Vzhledem k tomu, že bydlí ve slumu a nemají práci, by jim nikdo nic nepůjčil.
Cestování je přece jen něco jiného než každodenní život. Umíte si představit, že byste tam strávila zbytek života?
Umím. Snažila jsem se manžela přesvědčit, abychom tam zkusili žít, ale zatím se mi to nepodařilo. Pořád to ale ještě nevzdávám!
Jaké bylo nejlepší jídlo, které jste kdy v Keni ochutnala?
Asi ryby z Viktoriina jezera – telápie. V keňské kuchyni hraje důležitou roli taky příloha z kukuřice zvaná ugali. Dá se jíst ve formě kaše nebo tuhá a krájená na plátky podobně jako chleba. Velice typická je i omáčka ze zelených banánů.
Musela jste zuřivě obíhat nakladatelství, než jste našla vydavatele svých knih?
Děti nikoho vyšly hned na první pokus. Karibu Keňa jsem přihlásila do soutěže Mám talent, kterou jsem vyhrála, a pak už se vydavatel našel. Díky tomu, že už jsem pár věcí vydala, to mám dnes už přece jen o něco lehčí. Podle zkušenosti mých kamarádů dost často nakladatelství začínajícím autorům ani neodpoví na e-mail.
Takže život mladé autorky v Čechách není zase tak strastiplný…
To zase ne, je za tím spousta práce! Některé pasáže jsem přepisovala nejmíň šestkrát.
Stane se vám někdy, že něco zažíváte, a už vás v duchu napadá, jak byste to popsala ve své knize?
Někdy ano. Občas když jdu po ulici, v duchu si dávám dohromady, jak bych popsala svoje okolí. Je to vlastně trénink. Nebo profesní deformace…
No a jaká kniha bude ta příští?
Brzy vyjde Dobrovolnice, román o dívce, která chce splnit poslední přání svojí matky a rozprášit její popel na pobřeží v Keni. K tomu si v Keni zajistí dobrovolnickou práci. Jenže ta organizace ji podvede a ona se ocitne v Africe úplně sama. Během pobytu v Keni se dostane na stopu únosům dětí a jednoho dne se probudí v poušti v zakrváceném oblečení a zjistí, že si vůbec nic nepamatuje. A víc už radši nebudu prozrazovat….
Inspiroval vás i bestseller Bílá masajka?
Samozřejmě jsem ho četla, mám načtenou snad veškerou literaturu na „africké téma.“ Líbil se mi, ale nemám pocit, že bych se jím nechala ovlivnit při svém vlastním psaní. Naopak mě zklamal film natočený podle knihy, který byl zúžený jen na samotný milostný příběh a vypadly z něj informace o životě a zvycích Masajů, které mě v románu zajímaly nejvíc.
Hana Hindráková (1982)
- Vystudovala obor Rozvojová studia na VŠE a absolvovala čtyři cesty do Keni (nejdelší z nich trvala měsíc).
- Spoluzaložila neziskovou organizaci Fair, která pomáhá Keňanům realizovat jejich podnikatelské projekty.
- Napsala několik cestopisů a tři romány s africkou tematikou Děti nikoho, Keňa Karibu a Dobrovolnice, více najdete na www.hindrakova.cz, na www.fair-ngo.eu nebo na facebooku
