Dceruška Báry a vnučka Petry Černocké jiná ani být nemůže. A navíc má díky jménu Coco o pozornost svého okolí, dnes i v budoucnu, postaráno.
text: Šárka Schmidtová
Prozraď nám, jaká je tvoje holčička?
Především živá. A velmi kreativní, hlavně slovně. Celý den nám přehrává scénky z oblíbených pohádek a improvizuje. Když zasednu na chvíli k pianu, hned se mi vsouká pod rukama ke klaviatuře a zpívá zplna hrdla a plácá do klapek. Napsala si první song. Je to něco jako: „Spadla švestka na lidi...“
Jak je vidět, geny se nezapřou... A jmenuje se tak umělecky, Coco. Kdo tohle jméno vymyslel?
Můj partner rozeznává po vůni dámské parfémy. Když jsme na ultrazvuku zjistili, že to bude holčička, dojatě u toho hlesl: „Tak my jí podle vás, paní doktorko, budeme říkat Coco.“ A už jsme u toho zůstali. Přišlo mi to šik. Znala jsem kdysi jednu mladou slečnu, které jsme tak říkali, takže jsem si to uměla dobře představit.
První asociace je – Coco Chanel... Mám pravdu?
Přesně tak. Zatím to vypadá, že ji hodně zajímá móda. Přes den se několikrát převléká a tepláky jsou u nás na blacklistu. Za celou zimu se mi ji podařilo přesvědčit do kalhot jen asi třikrát na sjezdovce, a to jen s tím, že si může pod oteplovačky sukničku vzít.
Když vyberou rodiče nezvyklé jméno, ‚zápasí‘ s paní Knappovou. Také jste tím prošli?
Jednou jsem jí volala, jaký jsme pojali záměr. Odvětila celkem sebejistě, že se ani Coco Chanel oficiálně Coco nejmenovala a že to žádné jméno vlastně není. Asi byla sama překvapená, že jí znalecký posudek, kterým nám jméno nakonec povolila, vydal na celou stránku A4. Jméno našla v holandském, německém i španělském kalendáři a podala nám o jeho původu odbornou zprávu. Nevěděla ale, že třeba v africké Burkině Faso Coco znamená žena mého srdce.
Nebojíš se, že malé budou děti říkat: „Kokodák nebo Slepice? Dobře to znám, mně říkali podle mého příjmení za svobodna Kvočna...
Děti si vždycky něco najdou. Mně říkali celkem hanlivě Vaculda, a i když to nic neznamenalo, moc dobře jsem to nenesla. Doba se ale mění a ve školce českých standardních jmen ubývá. Když to bude pro ni náročné, může se představovat jako Olívie. Má dvě křestní jména. Uvidíme. Už to na ni jedna starší holčička zkoušela a Coco se upřímně smála. Snad jí ten nadhled vydrží.
Spí s vámi Coco v jedné posteli – nebo má svoji postýlku? A prošli jste tím obdobím, nebo jsi tvrdě proti?
Postýlky má hned dvě. Jednu u nás a druhou v dětském pokoji. Ale nejradši by spala samozřejmě za - klesnutá mezi námi. Se mnou většinou usíná u sebe. S tatínkem v objetí. Když se chci trochu vyspat, tak ji po návratu z koncertu do postýlky přendávám, jinak se musím přikrýt dětskou peřinkou. Někdy mi ale to její dětské tělíčko chybí, a tak se k ní přitulím a nechám si dobrovolně táhnout na záda.
Jak jsi zvládala první dny po jejím narození? S přehledem, nebo sis říkala: „To nemůžu zvládnout!“?
Tak někde mezi. Byla jsem v totálním opojení a zároveň bojovala s vyčerpáním. Propadů jsem měla dost. Ale stálo to za to. Nejvíc mě zachraňovaly dvě kamarádky, zkušené maminky. Přišly na návštěvu, dítě si ode mě hned odebraly a navíc s sebou vždy přinesly něco k jídlu. Dodnes jsem jim neskutečně vděčná.
Jak reagovala na narození vnučky tvá maminka Petra Černocká?
V porodnici se snažila tvářit nad věcí, ale viděla jsem na ní, jak ji dojetí skoro dohání k slzám. A to zas dojímalo mě. Zkraje chodila na takové kratší opatrnější návštěvy. Dnes je z ní dokonalá hlídací babička a těší se, až si Coco vezme na pár dní v kuse. Už se na to psychicky připravuju. Ne, že bych jí nevěřila, že to zvládne. Spíš se mi bude stýskat.
Rozmazluje ji jako každá babička, nebo je spíš přísná?
To nemůžu vědět, protože u toho nejsem. Ale chválí ji i sebe, jaké jsou obě úžasné, jaká byla edukativní babička a skvěle si to užily bez pomoci televize... Drobně ji ale podezřívám, že k nám tajně pašuje čokoládu. Snažím se doma sladkosti omezovat, ale žádné tabu to u nás není.
Jak se ti narozením dítěte změnil život? Zásadně – nebo vůbec?
Věřím, že narození prvního dítěte musí změnit každého rodiče. Po porodu se probudíte a vy a vaše zájmy už nejsou na prvním místě. U nás bylo minimálně první dva roky všechno vzhůru nohama. Znala jsem to jako teorii, ale opravdu se mi už tak před rokem ulevilo. Měla jsem trochu jiný režim než řada maminek, které jsou jen doma s dítětem. Po šestinedělí jsem začala jezdit na koncerty a opět pro naši kapelu Yellow Sisters zařizovat koncerty. Musela jsem hodně zefektivnit svou práci, abych se mohla dceři věnovat. Takže mateřskou dovolenou vidím spíš jako vysokou manažerskou školu. Práce mě baví a věřím, že vzdát se jí kvůli dítěti by nám oběma neprospělo. Každopádně, být mámou mě naplňuje ze všech věcí na světě nejvíc.
Máte s Coco svůj každodenní neměnný režim?
Nemáme, i když se snažíme udržet některé mezníky. Jsme s mužem oba umělecky zaměření a na volné noze, takže náš režim neudává pevná pracovní doba. A tak to zatím předáváme i naší dceři. Brzy ale přijde každodenní školka a škola. Budeme se muset zapřít a zvládnout to. Život je změna.