text: Ivana Zábranská
Tohle je heslo mého tchána. Když jsem mu poprvé v životě podávala ruku a on mě – po půl hodince výkladu rodinné historie a asi dvou sklenkách vína – seznámil s touhle svojí životní mantrou, klepala jsem si v duchu na čelo. Jak všechno bude jinak? Bylo mi třicet a o životě jsem měla jasno. Budu mít skvělého muže, dvě hodné a vychované děti, pohodovou práci, stále čistý, uklizený dům... Teď, když jsem o pár vrásek starší, o několik životních zkušeností bohatší a hlavně díky mým dvěma dětem o dost poučenější, musím mu přiznat jediné: Došlo na jeho slova!
Ty tam jsou dny plynoucí pěkně podle plánů, či dokonce jakéhosi harmonogramu, pryč je poklid charakterizovaný nedělní dopolední kávou, čtením či odpolední procházkou. Svět se příchodem mých dětí obrátil o 180 stupňů. Nejenže nabral na zběsilém tempu, ale jakékoli plánování se stalo holým nesmyslem. A to jsem byla mezi přáteli vždy pověstná svým skvělým organizačním talentem. Jak ale chcete organizovat něco, co se neustále mění. Bláhový nápad!
Tak třeba náš nedávný týdenní pobyt na lyžích v luxusním rakouském letovisku. Začalo to tím, že mi muž tři dny před odjezdem sdělil, že se mu změnily plány, letí do Bruselu a já to tedy budu muset nejen odřídit sama, ale k tomu po sedm dní zvládnout dvě naše akční dítka. Což o to, šestiletá dcera Ella je něžná snová duše, která si samotná vydrží hrát potichu v koutku i několik hodin, ale v kombinaci s naší neřízenou střelou, devítiletým Kryštofem, se z nich stává smečka, jejímž cílem je uštvat rodiče nebo je aspoň přizpůsobit k obrazu svému. Dovedete si tedy představit, jak asi vypadala naše šestihodinová cesta plně naloženým autem do Alp. Když jsme dojeli, byla jsem zralá na panáka, horkou sprchu a postel. Dítka byla samozřejmě opačného názoru, jelikož během sekundy svým neomylným čichem objevily hotelový bazén s tobogánem. Tam celý zbytek dne řádily, zatímco já se na lehátku v župánku tvářila, že jsem Rakušanka a že vůůůbec netuším, čí jsou ty nezvedené děti, které jsou NEJhlasitější široko daleko.
Stejné to bylo druhý den na sjezdovce, kam se mi je kupodivu podařilo dopravit, aniž bychom někde zapomněli rukavice, helmu, lyže či svačinu. Než jsem ale Elle připnula zkřehlými prsty lyžáky, Kryštof se rozjel a za chvíli nebyl. Jak jsem asi o hodinu později, naplněnou zběsilým hledáním, zjistila, rozhodl se prozkoumat středisko na vlastní pěst a hlavně tu černou sjezdovku nedaleko. Naštěstí je ale velmi komunikativní, odchytl na sjezdovce nějakou paní, rukama a nohama jí vysvětlil, že se ztratil a že ho hledá máma se sestrou. Asi jsem musela vypadat hodně zoufale, protože paní pak neomylně zamířila přímo ke mně a sdělila mi, že syn čeká u té a té lanovky ve druhém údolí. Lyžování byl pro ten den konec, k tomu dcera začala pobrekávat, že jí není dobře. Zdálo se mi navíc, že je nějaká teplejší.