Aneb co mě naučilo rodičovství.
Text: Viktor Procházka
Než se narodil náš malý dáreček, připadal jsem si jako zralý člověk. Pominuly mladické nerozvážnosti, vzpamatoval jsem se z vysoké školy, osamostatnil od rodičů, zkrátka měl jsem pocit, že jsem dospělá a vyrovnaná osobnost. Chyba lávky! První pochyby přišly krátce po příjezdu z porodnice. Takové dětské prdíky dokážou se světem pěkně zamávat! Prožívaná bezmoc při probdělých nocích začala promítat do mé nálady kombinaci podrážděnosti a vzteku, objevil jsem v sobě lítou agresivní stránku, o níž jsem do té doby neměl tušení.
Jak děťátko roste, nastavuje vám zrcadlo stále častěji. Někdy kolem roku začne brát rozum a zjistí, že s ubohým rodičem může docela snadno manipulovat. Přistihuji se, že s láskou vzpomínám na dobu, kdy roztomilé miminko brečelo, jen když k tomu mělo důvod – větry, podělané pleny, hlad, žízeň... A jakmile začne mluvit, přichází ta pravá zkouška rodičovského charakteru. Dívám se na svého syna, kterého vyzvu (po páté), aby si šel vyčistit zuby. Odpověď zní: „Tímhle tónem se mnou nemluv!“ Synek stojí proti mně se zarputilým výrazem, mně běží hlavou: „Co si to dovoluje? Vždyť tohle vždycky říkám já!?“ Do toho statečně rudnu, zavzdušňuji se a mám pocit, že mi vybuchne hlava. Mám sto chutí milému synáčkovi nasekat na zadek, když tu přichází okamžik prozření: Vždyť se vlastně dívám na sebe. Můj syn se chová úplně stejně jako já. Říká, co slyšel ode mne, a navíc... ukazuje charakterové rysy, kterými si já sám lezu na nervy už pár desítek let. Proto mě dokáže rozzuřit až na hranici infarktu. Dávno je pryč moje vyrovnanost, syn mi nastavuje zrcadlo a ne vždy se na to dobře kouká. Kapituluji a uznávám, že nejsem dokonalý, vyzrálý a možná ani dospělý. Nezbývá než na sobě dál pracovat, stále se učit mít nadhled a nebrat sebe ani život tak strašně vážně. Jsem zvědav, co si pro mne připraví novorozená dcera…