Doby, kdy jste se přetahovali o čokolády z vánoční kolekce, hádali se, kdo je na řadě s mytím nádobí, a žalovali jeden na druhého pro každou hloupost, jsou sice dávno pryč, jedna věc se přesto nezměnila. Váš bratr je stále ‚kingem‘, vedle kterého jste stále tou malou, méně nadějnou sestřičkou.
TEXT: ANETA BRÁZDOVÁ
Každý rok, od dob, kdy se Radek přestěhoval do zahraničí, je to u nás o Vánocích stejné. Po všech těch dlouhých letech jsem to ale začala vnímat teprve letos. To, že ve třípokojovém bytě našich rodičů má bratr nevídaná privilegia. Já spím na rozkládacím gauči v obývacím pokoji, kde musím mít také všechny své věci, přičemž pracovní resty mohu dohánět nanejvýš na konferenčním stole (pakliže se někdo zrovna nechce dívat na televizi, což je o svátcích téměř pořád) nebo v kuchyni, kde si také někdo neustále hasí žízeň či nakukuje do spíže. On, můj starší bratr, má naproti tomu už před příjezdem nachystán vlastní pokoj (kdysi náš společný dětský, nyní otcovu pracovnu), vlastní stůl s počítačem, pochopitelně i vlastní pohodlnou postel. Oba dva máme časově náročnou práci, a tak přes den, mezi pojídáním cukroví a jídelními orgiemi, sedíme u počítače a doháníme, co se dá. Rozdíl je v tom, že já musím ještě při tom všem sekundovat u vaření, pečení, nákupů a uklízení.
„Proč vlastně neřekneš Radkovi, aby ti dnes pomohl s nákupem,“ zeptala jsem se mámy jednoho rána trochu podrážděně, když jsem byla opět volána ‚do služby‘, sotva jsem otevřela notebook. „Protože ty jsi holka,“ odpověděla téměř bez rozmýšlení moje jinak moderně smýšlející matka. Ta, která se neustále pozastavuje nad svými kolegyněmi, jejichž muži a synové jim doma s ničím nepomůžou. Po chvíli jí ta odpověď přišla asi příliš absurdní, a tak ji doplnila: „Vždyť je tady jen jednou za rok, nemá to tam lehké, tak ať si pořádně odpočine.“ Marně jsem se snažila najít něco, v čem bych to měla v životě lehčí, něco mi ale říkalo, že asi nemá smysl protestovat.
Však ty už si nějak poradíš
Problém je v tom, že tento model u nás panuje už přes třicet let. Tou ‚šikovnější‘ holkou, která musela se vším pomoct, protože si vždycky nějak poradí, jsem zůstala dodnes. U bratra se neochota, nesplněné povinnosti a mírná nekázeň svezla s jeho nepořádností, nezodpovědností či, chcete-li, lajdáctvím, tedy vším, co je pro kluky přece přirozené... Náhoda tomu chtěla, že zrovna v době, kdy jsem se začala zabývat myšlenkou, proč jsme v očích našich rodičů ještě stále nevyrostli z onoho „holka musí být zodpovědnější“, jsem si uvědomila, kolik ‚malých‘ sester kolem sebe vlastně mám. Nezáleželo na tom, jestli jejich bratři byli starší nebo mladší, ve skutečnosti si u našich matek připadáme stejně méněcenné, jako když nám bylo deset. To u nás se řešilo, že nám v pubertě ‚rostl‘ rychle zadek a začínáme přibírat víc, než bychom měly, my jsme měly mít automaticky lepší školní výsledky, my jsme nesměly dělat žádné průšvihy a nesměly zůstávat venku dlouho do noci, (protože to se přece pro dívku nesluší). A dnes jsme to také my, jejichž nový partner je pokaždé podroben mnohem větší kritice.